Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku
1 Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku
1.1 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a-
1.2 Příjmení s formou přídavného jména
1.3 Antická jména
1.4 Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně
1.5 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku
2 Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku
2.1 Jména zakončená na -s, -z, -x
2.2 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-
2.3 Antická jména
2.4 Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku / souhláskové písmeno
2.5 Příjmení ve formě přídavného jména
2.6 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku
Při skloňování osobních jmen se ve většině případů řídíme jejich výslovností. Podle zakončení, které má jméno ve vyslovované podobě, je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Tento postup je důležitý zejména u jmen cizího původu, jejichž grafická a zvuková (fonická) podoba se může výrazně lišit. Je proto třeba, aby grafická podoba co možná nejvíce kopírovala podobu jména ve výslovnosti a nedocházelo k tomu, že bude jméno přiřazeno na základě rozdílu v grafické a vyslovované podobě ke dvěma různým skloňovacím typům. Někdy se však rozdílu vyhnout nelze a pak je třeba odlišnou grafickou a vyslovovanou podobu akceptovat.
Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a psané podobě se netýkají znělostních variant: b – p (Jařab [jařap]), d – t (Strnad [strnat]), v – f (Pavlov [pavlof]), z – s (Mráz [mrás]), ž – š (Baláž [baláš]) a podobně.
Pro vyslovovanou podobu se ve výkladu užívá termín hláska (souhláska, samohláska), pro podobu psanou termín písmeno (souhláskové/samohláskové písmeno, tvrdé/měkké/obojetné písmeno). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti textu je občas užit jen jeden z termínů i tam, kde se jedná o popis obou forem – psané i vyslovované.
Uvedená pravidla se týkají všech typů osobních jmen: křestních jmen i příjmení, případně přezdívek a přízvisek apod.
1 Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku
Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku tvrdou nebo obojetnou kromě -s, -z, -x [ks] skloňujeme podle tvrdého mužského vzoru „pán“. Vedle neproblematických cizích i českých jmen skloňovaných pravidelně (Novák, Brown, London, Nezval, Čechov, Gogh) sem spadají také jména orientální. Pokud jsou víceslovná, pak podle vzoru „pán“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a poslední (Chou-Jang, Chun Lin, Kim Il-song – 2. p. Chou-Janga, Chun Lina, Kim/Kima Il-songa) – podrobněji viz kapitola Osobní jména víceslovná. Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou uživatelům činit při skloňování z různých důvodů potíže.
1.1 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a-
(Štěpánek, Machek, Vepřek, Strnadel, Pavel, Chmel, Nobel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)
V případě pohybného -e- jde o tyto typy jmen: jména zakončená na -ek (Štěpánek, Zdenek, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), -el (Zavřel, Strnadel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a -er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhoffer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným -o- či -a-, např. Pavol, Karol, Dubak apod.
a) U jmen zakončených na -ek v nepřímých pádech pohybné -e- vypouštíme (2. p. Zdenka, Štěpánka, Machka…). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka; 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné -e- lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jeho jména může být český, resp. slovanský (Jelinek – 2. p. Jelineka; 5. p. Jelineku).
b) Jména zakončená na -el ve vypouštění -e- kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně křestních (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné -e- v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde -e- je součástí kmene slova, se ponechává (2. p. Zavřela, Strnadela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se -e- obvykle ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda -e- ponechávat, či vypouštět (lze 2. p. Menzela i Menzla – 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme (Schlegel [šlégl] – 2. p. Schlegla [šlégla] × Schlegel [šlégel] – 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku -e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se pohybné -e- nevypouští) se objevuje i koncovka -i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele, Anděli i Anděle). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme-li jej česky, má v 5. p. koncovku -i (Michaeli), čteme-li jej anglicky [majkl], má koncovku -e (Michaele [majkle]).
c) Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na -er: Je-li nositelem jména cizinec, pohybné -e- obvykle ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné -e- ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler – 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné -e- v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné -e-, může dojít k měkčení r v ř: Wolker – Wolkře i Wolkre, Langer – Langře i Langre, Peter [pítr] – Petre [pítre] i Petře [pítře] (zde ovšem může dojít k záměně s tvarem odvozeným od české podoby jména Petr: Petře [petře]). Pokud pohybné -e- ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Peter – Petere [pítre], Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na souhlásku a -r dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre.
d) U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohyblivá samohláska -a- nebo -o- (Karol, Pavol, Dubak). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p. Karola, Pavola, Dubaka; 5. p. Karole, Pavole, Dubaku). Rozpoznání tvaru 1. pádu, a tedy ponechání -a- a -o- je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel – Karol, Pavel – Pavol).
1.2 Příjmení s formou přídavného jména
(Šerých, Tichých, Jakubův)
Specifickým případem jsou příjmení, která mají formu přídavných jmen (Šerých, Tichých). Tato jména mohou zůstat nesklonná, méně často se skloňují podle vzoru „pán“, pokud už tvar není vnímán jako přídavné jméno (2. p. Šerýcha).
Příjmení s formou přivlastňovacích přídavných jmen, která jsou zakončena na -ův (Jakubův) mohou zůstat nesklonná, řidčeji se skloňují; záleží na rodinné tradici (2., 4. p. Jakubův, řidčeji Jakubova, 3., 6. p. Jakubovu).
1.3 Antická jména
(pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu)
(Titus, Marsyas, Herakles, Ikaros, Platon, Anakreon, Atlas, Kramerius, Pistorius, Mathesius)
a) Antická jména zakončená na -as, -us, -es, -os se skloňují tak, že se v nepřímých pádech tato zakončení odtrhávají a pádové koncovky vzoru „pán“ se přidávají k základu jména (Titus, Marsyas, Demosthenes, Ikaros – 2. p. Tita, Marsya, Demosthena, Ikara). Jména zakončená na -on se skloňují pravidelně (Platon – 2. p. Platona). Skloňování jmen na -as podle vzoru „předseda“ (Anaxagoras, Pythagoras – 2. p. Anaxagory, Pythagory) je dnes už zastaralé a v současných textech se neužívá (výjimkou je Kosmas – 2. p. Kosmy; viz odstavec b) v kapitole 1.3). Problematičtější jsou některá jména, jež mohou přejímat původní řecké kmeny, a lze je tedy vedle pravidelného způsobu skloňovat i z hlediska systémového nepravidelně: Anakreon, Atlas, Paris, Mars – 2. p. Anakreona i Anakreonta; Atlase i Atlanta, Parise i Parida; Marta (podoba Marse se neužívá, i když teoreticky na základě analogie je možná). Tam, kde si konkurují latinské a řecké podoby či způsoby skloňování, může docházet k dubletním tvarům: u některých jmen jen v 1. p. (Ikaros i Ikarus – 2. p. Ikara), jinde existují dvě rozdílná skloňovací paradigmata (Achilles – Achilla i Achilleus – Achillea; Achillova pata), jinde pouze v nepřímých pádech (Perikles – Perikla i řidč. Periklea, Herakles – Herakla i řidč. Heraklea).
Volba způsobu skloňování závisí zejména na typu textu, ve kterém se tato jména vyskytují; např. v odborném textu se dodržuje klasický, „antický“ způsob skloňování (s vypouštěním koncovek a změnami kmene, ať už na základě řeckého či latinského paradigmatu), v neodborném je možné jména skloňovat pravidelně beze změn kmene.
Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na -as, -us, -es, -os. Patří-li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde-li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme v nepřímých pádech zakončení -as, -us, -es, -os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Markus, Angus – 2. p. Markuse, Anguse).
b) Podle zakončení můžeme do této kategorie zařadit i polatinštělá česká jména (Kramerius, Pistorius, Mathesius). Při jejich skloňování záleží na rodinné tradici nositele jména. Lze zachovávat „antický“ způsob odtrhávání koncovek (2. p. Krameria, Pistoria, Mathesia), ale je možné i přidávat pádové koncovky k celému jménu (2. p. Krameriuse (zastarale Krameriusa), Pistoriuse (zast. Pistoriusa), Mathesiuse (zast. Mathesiusa)). Jméno Kosmas kolísá mezi skloňováním podle vzoru „předseda“, které je u jména českého kronikáře obvyklejší (2. p. Kosmy; Kosmova kronika), a skloňováním pravidelným (2. p. Kosmase, zast. Kosmasa).
1.4 Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně
(Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath)
a) Jedná se o jména cizího původu zakončená v grafické podobě na -c, ale ve výslovnosti na [k] (Mauriac, Chirac, Balzac). V tvarech nepřímých pádů můžeme zaměnit v grafické podobě -c- za -k- (2. p. Mauriaka, Chiraka, Balzaka) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Mauriaca, Chiraca, Balzaca). Vzhledem k už zmíněné tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup.
b) Rozpor mezi vyslovovanou a psanou podobou může nastat u francouzských jmen zakončených v grafické podobě na dvě souhlásková písmena (-rd, -rt, -nd, -ns), z nichž druhé lze ve výslovnosti vypustit (Gerard [žérár], Beaufort [bófór], Chateaubriand [šatobryján], Desmoulins [demulén]). V psané podobě se v nepřímých pádech koncové souhláskové písmeno zachovává, ale ve výslovnosti kolísají dvě podoby – s koncovou souhláskou vypuštěnou i ponechanou (2. p. Gerarda [žérára] i [žérárda], Beauforta [bófóra] i [bófórta], Chateaubriand [šatobryjána] i [šatobryjánda]). U typu zakončeného na -ns (Desmoulins) se objevuje dvojí výslovnost v nepřímých pádech a zpětně způsobuje dvojí možné paradigma i v psané podobě – podle vzoru „pán“ nebo „muž“ (2. p. Desmoulinsa [demuléna] a Desmoulinse [demulénse]).
U francouzských jmen končících na -lt, -ld, -st (Pérrault, Prévost) se obvykle koncová souhlásková skupina nevyslovuje, ale můžeme se setkat i s počeštěnou výslovností, která ji zachovává (Pérrault [peró] i [perólt], Prévost [prévo] i [prévost]). V nepřímých pádech však zůstává tato souhlásková skupina zachována v písmu i výslovnosti (2. p. Perraulta, Prévosta).
c) Další typ, u kterého dochází k rozporu mezi grafickou a zvukovou stránkou, se týká hlavně francouzských jmen, která jsou zakončena na nevyslovované -es (Jacques [žak], Descartes [dekárt], Charles [šárl], Jules [žil], Yves [ív]). U těchto jmen se můžeme setkat s vypouštěním tohoto koncového němého -es i v nepřímých pádech (Jacqua, Descarta apod.), ale častější je v současné češtině jeho ponechání, což je v souladu s tendencí, aby byla z pádových tvarů rozpoznatelná základní podoba jména. Pokud zvolíme tento druhý způsob (ponechání -es), dojde k rozporu zvukové a grafické podoby v souhlásce před koncovkou (tedy jinou souhlásku píšeme a jinou vyslovujeme: Jacques ×[žak]: -s x -k). Proto kolísá pádová koncovka mezi vzory „pán“ (analogicky podle výslovnosti: Jacquesa – [žaka]) a „muž“ (v koncovce grafické podoby předchází hláska -s- a taková jména v současnosti skloňujeme podle měkkého vzoru „muž“): 2. p. Jacquesa i Jacquese [žaka], Descartesa i Descartese [dekárta], Charlesa i Charlese [šárla], Julesa i Julese [žila], Yvesa i Yvese [íva]. U jména Charles se vyskytují ve výslovnosti i podoby bez vypuštění -es (2. p. [šárlse]), patrně vlivem anglického jména Charles [čárls].
d) Specifickým typem jsou anglická jména zakončená na -th (Smith, Heath). Anglická výslovnost této souhláskové skupiny, pro niž v češtině nemáme odpovídající hlásku, se nahrazuje hláskami [t] nebo [s]. Z toho důvodu kolísá i skloňování těchto jmen mezi tvrdým vzorem „pán“ (s výslovností [t] – [smit], [hýt]) a měkkým vzorem „muž“ (s výslovností [s] – [smis], [hýs]). Proto se pádové tvary podle obou vzorů považují za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe). Jméno Mackbeth se tradičně v češtině vyslovuje s -t na konci a skloňuje se podle tvrdého vzoru (2. p. Mackbetha).
1.5 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku
(Shakespeare, Pierre, Barrande, Braque, La Fontaine, Pete, Gable, Jake, White, Mike, Remarque)
U jmen tohoto typu se opět řídíme výslovností. Pokud koncového němého -e není třeba k naznačení výslovnosti jména, v nepřímých pádech se obvykle vypouští (Shakespeare, Pierre, Barrande, Braque, La Fontaine, Remarque – 2. p. Shakespeara, Pierra, Barranda, Braqua, La Fontaina, Remarqua). Pokud němé -e ovlivňuje výslovnost jména, pak je kvůli naznačení výslovnosti obvykle zachováváme i v nepřímých pádech (Pete, Gable, Jake, White, Byrne, Mike, Drake – 2. p. Petea, Gablea, Jakea, Whitea, Byrnea, Mikea, Drakea). Podoby bez koncového -e se objevují také, i když méně často, a obvykle u jmen více známých, protože se u nich předpokládá čtenářova znalost základní podoby jména a jeho výslovnosti (např. Sága rodu Forsytů [forsajtů] – 1. p. Forsyte). Zachovat němé -e můžeme i tehdy, když neovlivňuje výslovnost, ale z nějakého důvodu je třeba naznačit základní podobu jména v prvním pádě (například pro rozlišení dvou podobných jmen: Brown – Browne). V zachování či vypuštění -e může hrát roli i to, jak je jméno tradičně užíváno, zda je dostatečně známé a nedochází k pochybám o jeho základní podobě (Hubble [habl] – 2. p. Hubbla i Hubblea (druhá podoba je v úzu, zejména v odborné astronomické terminologii, častější: Hubbleův teleskop), filozof Hume [hjúm] – 2. p. Huma i Humea).
2 Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku
Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku -s, -z či na písmeno -x [ks] skloňujeme obvykle pravidelně podle vzoru „muž“. Vedle jmen českých i cizích, která mají toto zakončení v grafické i vyslovované podobě a jejich skloňování není problematické, sem patří např. jména orientální, u kterých podle vzoru „muž“ skloňujeme pouze poslední část jména (An-chuej, Pcheng Te-chuaj – 2. p. An-chueje, Pcheng Te-chuaje; více viz kapitola Osobní jména víceslovná). Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou způsobovat při začleňování ke skloňovacímu typu potíže, protože se v obou podobách (psané i vyslovované) svým zakončením liší. Primárně se u nich řídíme výslovností.
2.1 Jména zakončená na -s, -z, -x
(Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus)
Jména zakončená na -s, -z, -x (s výjimkou některých jmen antických, viz výše) se dnes rovněž řadí k měkkému skloňovacímu typu „muž“. Dříve se tato jména zpravidla skloňovala podle tvrdého vzoru „pán“, dnes už jsou však koncovky tohoto vzoru u většiny takto zakončených jmen chápány jako zastaralé, knižní. (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Amos, Charles [čárls], Jens [jens], Hlinomaz, Asterix, Marx, Rais, Quis – 2. p. Aloise (zastarale Aloisa), Hynaise, Krause, Klause, Amose, Charlese [čárlse], Jense [jense], Hlinomaze, Asterixe, Marxe, Raise, Quise). Výjimkou jsou jména zakončená na -es, u kterých se vedle měkkého skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“, patrně proto, aby se neobjevovala ve dvou po sobě jdoucích slabikách hláska e (Mánes, Arbes, Hustoles – 2. p. Mánesa i Mánese, Arbesa i Arbese, Hustolesa i Hustolese, ale 5. p. Mánesi, Arbesi, Hustolesi). Pádové tvary podle vzoru „pán“ se užívají i u některých jednoslabičných jmen, pokud je taková rodinná tradice nositele jména; a to především u jmen, u kterých je stále patrný původní obecný význam (Rys, Kos, Gross – 2. p. Ryse i Rysa, Kose i Kosa, Grosse i Grossa). Jméno Hus se k měkkému skloňovacímu vzoru nepřiřadilo a stále zachovává pouze koncovky tvrdého vzoru „pán“ (Hus – 2. p. Husa).
2.2 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-
(Adamec, Jakubec, Němec, Rožec, Hrubeš, Aleš, Dobeš)
I u jmen zakončených na měkkou nebo obojetnou souhlásku se vyskytuje v některých případech pohybné -e-, a to u jmen českých zakončených na -ec či -eš. U jmen zakončených na -ec se v nepřímých pádech obvykle vypouští, jen výjimečně se ponechává, zpravidla v závislosti na rodinné tradici. Vypouští se u jmen jako Adamec, Jakubec, Němec, Rožec (2. p. Adamce, Jakubce, Němce, Rožce; 5. p. Adamče i Adamci, Jakubče i Jakubci, Němče i Němci, Rožče i Rožci), dvojí možnost je např. u jmen Kadlec, Švec (2. p. Kadlece, řidč. Kadlce, Švece i Ševce; 5. p. Kadl(e)ci, Ševče i Ševci i Šveci). U jmen zakončených na -eš se pohybné -e- vypouští rovněž podle toho, jaká je rodinná tradice nositele jména (Hrubeš, Aleš, Dobeš – 2. p. Hrubeše i Hrubše, Aleše i Alše, Dobeše i Dobše; 5. p. Hrub(e)ši, Al(e)ši, Dob(e)ši). Ale u většiny jmen zakončených na -eš je -e- pevné, nepohybné, a ponechává se (Beneš, Mareš – 2. p. Beneše, Mareše; 5. p. Beneši, Mareši).
2.3 Antická jména
(pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu)
(Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius)
a) K měkkému skloňovacímu typu se řadí antická jména zakončená na -x, -ps, -bs (Ajax, Pollux, Cheops – 2. p. Ajaxe, Polluxe, Cheopse). Stejně jako u jiných jmen takto zakončených se tvary podle vzoru „pán“ (Ajaxa, Polluxa, Cheopsa) považují za zastaralé. Mezi vzorem „muž“ a „pán“ kolísají jména zakončená na -os, -es po sykavce (Prixos, Xerxes – 2. p. Xerxe i Xerxa, Prixe i Prixa).
b) Podle zakončení sem lze zařadit jména zakončená na -as, -is, pokud přidáváme pádové koncovky za celé jméno a koncovku -as, -is při skloňování nevypouštíme (Kosmas – 2. p. Kosmase /i Kosmy/) či neměníme kmen (Atlas, Dafnis – 2. p. Atlase /i Atlanta/, Dafnise /i Dafnida/) – viz odstavec a) v kapitole 1.3. K tomuto typu patří i polatinštělá jména zakončená na -ius, a to za stejných podmínek, tedy pokud koncovku -ius při skloňování nevypouštíme (Kramerius – 2. p. Krameriuse, řidč. Krameriusa /i Krameria/); viz odstavec b) v kapitole 1.3.
2.4 Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku / souhláskové písmeno
(March, Lobkovicz, Balazs, Anouilh, Georges, Gjergj, Smith, Heath)
Tato jména skloňujeme pravidelně podle vzoru „muž“ a řídíme se pouze zakončením jména ve výslovnosti. Patří sem typ jmen zakončených v písmu na tvrdé či obojetné písmeno, které se čte měkce. Jedná se většinou o jména zakončená na -ch, skupinu souhláskových písmen -cz, -zs, -sz, -sh a ve francouzských jménech na -lh nebo němé -es: March [marč], Bosch [boš], Lobkovicz [lobkovic], Balazs [baláž], Mulish [muliš], Anouilh [anuj], Georges [žorž], Gjergj [děrť] – 2. p. Marche [marče], Bosche [boše], Lobkovicze [lobkovice], Balazse [baláže], Mulishe [muliše], Anouilhe [anuje], Georgese [žorže], Gjergje [děrdě].
Řadí se sem i anglická jména zakončená na -th (Smith, Heath). Z důvodu dvojí možné výslovnosti se u nich považují pádové tvary podle obou vzorů „pán“ i „muž“ za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe) (viz odstavec d) v kapitole 1.4).
Skloňování rumunských jmen zakončených na -ţ [c] kolísá mezi vzory „pán“ (podle grafického zakončení) a „muž“ (podle zvukového zakončení): Cerneţ [černec] – 2. p. Cerneţa/Cerneţe, ale výslovnost je pouze měkká [černece].
2.5 Příjmení ve formě přídavného jména
(Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij, Petrůj)
Specifickým typem jsou jména slovanského původu, která mají formu přídavného jména a jsou zakončena na -oj, -ij (Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij). Tato příjmení se skloňují jako přídavná jména (2. p. Tolstého, Čajkovského, Dostojevského). Mají-li příjmení formu přivlastňovacího přídavného jména, mohou zůstat nesklonná nebo v závislosti na rodinné tradici přejímají koncovky vzoru „muž“ (mluvnice uvádějí příklad jména Petrůj – 2. p. Petrůj i Petrůje).
2.6 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku
(Bruce, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici, Nikolai, Vargai, Koločai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi)
Patří sem (a) jména, ve kterých se na konci vyslovuje souhláska (souhlásková skupina), ale píše samohláskové písmeno (skupina samohláskových písmen), aniž to nějak ovlivňuje výslovnost předchozích souhlásek (Nikolai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi, Matisse), a (b) především jména, která obsahují koncovou němou (nevyslovovanou) samohlásku, která má vliv na výslovnost předchozí souhlásky (Bruce, Labiche, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici). U těchto jmen v nepřímých pádech koncovou samohlásku či samohláskovou skupinu zachováváme a pádové koncovky vzoru „muž“ připojujeme až za ni, pokud je to nutné z důvodu výslovnosti – buď k naznačení měkkosti předcházející souhlásky, nebo tam, kde se před koncovkou písmeno -c- vyslovuje jako [s]: Maurice [moris]. V případě jmen zakončených na němé -e se tedy tato hláska zachovává pouze ve 3. a 6. p. před koncovkou -ovi (v ostatních případech je příslušná výslovnost naznačena samotnou pádovou koncovkou -e, -i, -m). K tomuto typu patří jména končící písmeny-e, -i, -y.
May [máj/mej], Hemingway [hemingvej], Roy [roj], Bleibtreu [blajbtroj], Matisse [matys], Bruce [brjus/brus], Labiche [labiš], Corneille [kornej], Coleridge [koulridž], maďarské jméno Nagy [naď], George [džordž], Maurice [moris], Montaigne [monteň], France [fráns], rumun. jméno Popovici [popovič], dánské jméno Nikolai [nykolaj], vietnamské jméno Le-Loi [leloj]. 2., 4. p. Maye [máje], Hemingwaye [hemingveje], Roye [roje], Bleibtreue [blajbtroje], Matisse [matyse], Bruce [br(j)use], Labiche [labiše], Corneille [korneje], Coleridge [koulridže], Nagye [nadě], George [džordže], Maurice [morise], Montaigne [monteně], France [fránse], Popovicie [popoviče], Nikolaie [nykolaje], Le-Loie [leloje].
3., 6. p. Mayovi [májovi/mejovi], Hemingwayovi [hemingvejovi], Royi/Royovi [roji/rojovi], Bleibtreuovi [blajbtrojovi], Matissovi [matysovi], Bruci/Bruceovi [br(j)usi/br(j)usovi], Labicheovi [labišovi], Corneilleovi [kornejovi], Coleridgeovi [koulridžovi], Nagyovi [naďovi], Georgi/Georgeovi [džordži/džordžovi], Maurici/Mauriceovi [morisi/morisovi], Montaigneovi [monteňovi], Franceovi [fránsovi], Popoviciovi [popovičovi], Nikolaii/Nikolaiovi [nykolaji/nykolaiovi], Le-Loiovi [lelojovi]. V 5. p. mají tato jména koncovku -i: Bruci [br(j)usi], Corneilli [korneji], Coleridgi [koulridži], Nagyi [nadi], Georgi [džordži], Maurici [morisi], Matissi [matysi], Montaigni [monteni], Franci [fránsi], Popovici [popoviči], Nikolaii [nykolaji], Le-Loii [leloji]. U příjmení jsou uvedeny jen tvary s koncovkou -ovi, u jmen, která mohou fungovat i jako jména křestní, je uveden tvar s koncovkou -i i -ovi (vysvětlení viz kapitola Skloňování mužských živ. jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.).
U jmen končících v psané podobě na -e se v 7. p. k základní podobě přidává pouze koncovka -m, u jmen končících v psané podobě na jiné samohláskové písmeno se přidává koncovka -em: Mayem [májem], Hemingwayem [hemingvejem], Royem [rojem], Bleibtreuem [blajbtrojem], Matissem [matysem], Brucem [br(j)usem], Labichem [labišem], Corneillem [kornejem], Coleridgem [koulridžem], Nagyem [naděm], Georgem [džordžem], Mauricem [morisem], Montaignem [monteněm], Francem [fránsem], Popoviciem [popovičem], Nikolaiem [nykolajem], Le-Loiem [lelojem].
