Psaní velkých písmen – obecné poučení
Psaní velkých písmen – obecné poučení
1 Obecné zásady
2 Pojmenování stále považovaná za obecná
1 Obecné zásady
Obecné zásady jsou popsány v základní pravopisné příručce – v Pravidlech českého pravopisu, podrobněji v akademické verzi, stručněji ve školní. Ta v roce 1993 přinesla v psaní velkých písmen několik dílčích změn. Ty se týkaly psaní některých typů pojmenovávajících veřejná prostranství (ulice, náměstí atp.– viz Velká písmena – ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady), psaní názvů organizací (např. ministerstev, škol, fakult – viz Velká písmena – organizace (státy, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.), psaní názvů organizačních složek (viz Velká písmena – organizační složky (pobočka, úsek, odbor, výbor atp.) a psaní jmen Vánoce a Velikonoce. U ostatních názvů zůstal způsob psaní nezměněn.
Psaní mnohých slov a slovních spojení je dáno dlouholetou tradicí (např. s velkým písmenem se píšou obyvatelská jména: Čech, Moravan, Francouz, Ostravan, s malým příslušníci politických stran: lidovec, občanský demokrat). Je třeba si uvědomit, že každý jazyk má své zásady psaní velkých písmen, proto se při překladech cizojazyčných textů nelze řídit podobou ve výchozím jazyce, ale pravidly platnými pro češtinu (angl. European Union, česky Evropská unie, European Economic Community, česky Evropské hospodářské společenství).
Psaní velkých písmen patří k nejtěžším pravopisným oblastem, neboť neexistuje pouze jedna pravopisná zásada, jak vlastní jména psát: jinak se např. píšou názvy ulic/náměstí/nábřeží/tříd/mostů/sadů (ulice/náměstí/nábřeží/třída/sady Míru) a jinak sídlišť (Sídliště Míru – zde jde o název patřící k pojmenováním městských částí, pro něž platí jiná pravidla).
Při rozhodování, zda napsat u daného slova nebo slovního spojení velké, nebo malé písmeno, se v češtině bohužel často neobejdeme bez věcných znalostí. U jednoslovných výrazů musíme např. vědět, zda se mluví o židech (stejně jako o křesťanech neboli o příslušnících jistého náboženského vyznání), nebo o Židech (stejně jako o Němcích, Češích neboli o příslušnících národa). Pokud jde o víceslovné názvy, je třeba vědět, zda jde o oficiální název, nebo ne, např. Ostravská univerzita (jde o oficiální název) x brněnská univerzita (oficiální název je Masarykova univerzita), co dané spojení označuje: Černý most = vlastní název mostu, Černý Most = vlastní název městské části, která v okolí Černého mostu vznikla a podle nějž byla i pojmenována, zda je přídavné jméno součástí zeměpisného jména, např. Severní Amerika, nebo ne, např. severní Evropa.
Velká písmena lze v češtině zvolit i pro vyjádření úcty (např. Vy, Váš v úřední korespondenci, Bůh v náboženských textech). Pro češtinu, na rozdíl např. od angličtiny, však není charakteristické, aby se velká písmena psala na začátku výrazů, které chceme zdůraznit. Pokud pisatel považuje za účelné určitá slova, např. základní pojmy v zákonu, ve vyhlášce, v předpisu, v reklamních textech, v dopisech pro zákazníky atp., zvýraznit, měl by užít jiný způsob písma: kurzivu, podtržení, tučné písmo, popř. celý výraz napsat verzálkami. Rozhodně není správné psát: V této vyhlášce je Celní prostor definován…; Můžete si Účet založit v nejbližší Pobočce; přípravek proti Lupénce a Ekzémům; v Žádosti uveďte Jméno, Příjmení a Adresu.
Z některých vlastních jmen se při užití v přeneseném významu stávají jména obecná, např. to byla havaj, ten je učiněný harpagon (viz též Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená).
Ve víceslovných názvech se píše velké písmeno většinou pouze u prvního slova: Orlické hory, Severní ledový oceán, Blízký východ, Spojené státy americké, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, České vysoké učení technické, Komerční banka, Listina základních práv a svobod, Prodaná nevěsta. Pro psaní velkých písmen u dalších (všech nebo jen některých) slov víceslovných názvů musí být nějaký důvod (o tom viz u jednotlivých typů vlastních jmen), např. Julské Alpy, Severní Amerika, Nové Město, Kostelec u Křížků, Divadlo Komedie.
Uváděné pravopisné podoby vycházejí z platných obecných zásad psaní velkých písmen. V internetové příručce najdete i pojmenovací typy, které nejsou v Pravidlech popsány v úplnosti nebo nejsou zachyceny vůbec, protože se začaly používat až po vydání PČP v r. 1993 (např. psaní výrazů město, obec, městys ve spojení s vlastním jménem obce, města, městyse). Mnohé názvy uváděné v PČP jako příklady, to se týká především názvů organizací, již neexistují nebo jsou pozměněny, např. PČP uvádějí jako příklad Státní pedagogické nakladatelství; dnešní oficiální podoba je SPN – pedagogické nakladatelství. Proto je třeba PČP brát především pouze jako východisko pro obecné poučení o psaní velkých písmen.
Způsob psaní některých pojmenovacích typů, jak ukazuje praxe, se stále častěji od doporučení Pravidel odchyluje. Jde o pojmenování, u nichž PČP zcela jednoznačný návod nedávají. Mezi ně patří např. pojmenování organizačních složek (Pravidla doporučují psát názvy kateder s malým písmenem, v praxi se však tento typ stále častěji objevuje s písmenem velkým), u nichž je třeba připustit dvojí způsob psaní. To ovšem neplatí pro pojmenování, pro něž existují zásady jednak zcela jednoznačné a jednak je v češtině způsob psaní po léta ustálený: Čech, čeština, katolík, Blízký východ, Česká republika, Evropská unie, Ladovy postavy, ladovské postavy atp.
Žádný seznam všech oficiálních vlastních jmen neexistuje. U jmen, u nichž je způsob psaní závislý na věcných znalostech, se můžeme pouze opírat o encyklopedie, geografické slovníky a některé další, speciální příručky. Pokud v nich některé z pojmenování nenalezneme – jde zejména o různé názvy organizací, ať už současných nebo historických, staveb a dokumentů –, lze se pouze řídit obecným pravidlem, jak daný typ psát.
Pokud je u některých pojmenování uvedeno obvyklejší, častější, běžnější je psát…, je to proto, že – na rozdíl např. od psaní i-y v kořenech slov, psaní bě-bje, mě-mně atp. – nelze u psaní velkých písmen dát vždy jednoznačnou odpověď.
Způsob psaní jednotlivých vlastních jmen naleznete pod příslušnými heslovými slovy (např. Středoevropan, město, ulice, škola, ministerstvo, východ, unie, evropský, jižní, severní) a u nich odkaz na obecné poučení týkající se více jevů téhož typu (rozsah výkladu vychází z poradenských dotazů). Pokud daný výraz (spojení) nenaleznete, je třeba vyjít z obecného poučení. Např. pokud nevíte, zda napsat strakonicko, nebo Strakonicko, vyberte si z nabídky uvedené níže významový okruh, do nějž daný výraz patří (může patřit) – v tomto případě jde o jméno označující území (Velká písmena – světadíly, země, území).
2 Pojmenování stále považovaná za obecná
U mnohých pojmenování, která byla vždy jednoznačně považována za obecná a pravopisně neproblematická, se v posledních letech stále častěji, patrně i vlivem angličtiny, objevují podoby s velkým písmenem. Z toho pramení i nejistota některých uživatelů češtiny (a následně i poradenské dotazy), jak je psát. Třebaže PČP u některých pojmenovacích struktur dávají uživatelům jistou volnost ve volbě počátečního písmene, nelze ji uplatňovat zcela libovolně. S malým písmenem je třeba psát pojmenování označující:
- funkce, pracovní zařazení: prezident republiky, generální guvernér, ministr financí (viz Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená);
- jazyky: čeština, angličtina, portugalština;
- učební, studijní předměty, obory: český jazyk, matematika, historie; současný český jazyk 1, zkouška z lexikologie, zápočet z makroekonomie…; učební obor prodavač…;
- názvy dnů a měsíců: pondělí, úterý…, leden, únor…;
- názvy měn: koruna, euro, americký dolar;
- názvy zvířecích plemen: německý ovčák, jorkširský teriér (viz též Velká písmena – výrobky, odrůdy, plemena).
Related posts
Tags: čeština