Skloňování mužských jmen vzoru hrad
Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.
1 Obecné poučení
2 Distribuce koncovek
2.1 Koncovka -u
2.2 Koncovka -a
2.3 Koncovky -u/-a
2.4 Jména na -l
2.5 Jména na -en
1 Obecné poučení
Část podstatných jmen rodu mužského neživotného, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. pádě jednotného čísla koncovku -u, část jmen koncovku -a a u části jmen lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce -u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka -a.
Malý počet slov má též vedle koncovky -u zakončení -e podle měkkého vzoru stroj (např. městys, jména zakončená na -l a -en, viz níže).
2 Distribuce koncovek
Distribuce koncovek -u/-a je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. Podstatná jména s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) se pojívají s koncovkou -a. Jako předmětná mívají táž podstatná jména koncovku -u: např. do roka (se sejdeme) – (dožil se jednoho) roku, (děti se schovaly) do kouta – (nebylo jediného) koutu.
Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda -u či -a), důležitou roli hraje též zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením -u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením -a. Proto Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být co nejvíce spisovní, volí často koncovku opačnou, než jaká odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, z Fulneku, ze Zábřehu).
2.1 Koncovka -u
Koncovku -u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých: např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.
2.2 Koncovka -a
Koncovky -a se užívá u menšího počtu slov (převážně jde o podstatná jména, jež lze seskupit do určitých významových skupin), např.:
- u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října);
- u jmen dní zakončených na -ek (do dneška, do zítřka, do včerejška, do pondělka, do úterka, do čtvrtka, ale do pátku!);
- u vlastních jmen místních zakončených na -ov a -ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova);
- u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).
2.3 Koncovky -u/-a
U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky -u, tak i koncovky -a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba):
- u některých jmen na -ík (u geometrických termínů na -úhelník, -běžník, -délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka);
- u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Hvozdu/Hvozda, Potštejna/Potštejnu, Příbora/Příboru, Štramberka/Štramberku, Zábřehu/Zábřeha);
- u jmen jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru, tábora/táboru.
2.4 Jména na -l
Řada podstatných jmen zakončených na obojetnou souhlásku -l kolísá mezi skloněním tvrdým (podle vzoru „hrad“) a měkkým (podle vzoru „stroj“), to znamená, že ve 2. pádě mají koncovky -u (příp. -a) i -e (např. artikulu/artikule, burelu/burele, cumlu/cumle, hnědelu/hnědele, chmelu/chmele, chrchlu/chrchle, kotlu/kotle, koukolu/koukole, krevelu/krevele, kuželu/kužele, námelu/námele, plevelu/plevele, popelu/popela/popele, rublu/ruble, tmelu/tmele, uhlu/uhle ‚k topení, na kreslení‘ (ale jen úhlu ‚v měřičství‘).
2.5 Jména na -en
Zvláštním typem jsou některá slova na -en, která díky staršímu způsobu skloňování mívají v jednotném čísle dvojtvary podle vzoru „hrad“ i „stroj“ (ale v množném čísle jen podle vzoru „hrad“), např. hřebene/hřebenu, kamene/kamenu, kmene/kmenu, kořene/kořenu, křemene/křemenu, plamene/plamenu, řemene/řemenu, pramene/pramenu.
Related posts
Tags: čeština