XTrend

Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku
1 Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku
1.1 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a-
1.2 Příjmení s formou přídavného jména
1.3 Antická jména
1.4 Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně
1.5 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku
2 Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku
2.1 Jména zakončená na -s, -z, -x
2.2 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-
2.3 Antická jména
2.4 Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku / souhláskové písmeno
2.5 Příjmení ve formě přídavného jména
2.6 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku

Při skloňování osobních jmen se ve většině případů řídíme jejich výslovností. Podle zakončení, které má jméno ve vyslovované podobě, je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Tento postup je důležitý zejména u jmen cizího původu, jejichž grafická a zvuková (fonická) podoba se může výrazně lišit. Je proto třeba, aby grafická podoba co možná nejvíce kopírovala podobu jména ve výslovnosti a nedocházelo k tomu, že bude jméno přiřazeno na základě rozdílu v grafické a vyslovované podobě ke dvěma různým skloňovacím typům. Někdy se však rozdílu vyhnout nelze a pak je třeba odlišnou grafickou a vyslovovanou podobu akceptovat.

Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a psané podobě se netýkají znělostních variant: b – p (Jařab [jařap]), d – t (Strnad [strnat]), v – f (Pavlov [pavlof]), z – s (Mráz [mrás]), ž – š (Baláž [baláš]) a podobně.

Pro vyslovovanou podobu se ve výkladu užívá termín hláska (souhláska, samohláska), pro podobu psanou termín písmeno (souhláskové/samohláskové písmeno, tvrdé/měkké/obojetné písmeno). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti textu je občas užit jen jeden z termínů i tam, kde se jedná o popis obou forem – psané i vyslovované.

Uvedená pravidla se týkají všech typů osobních jmen: křestních jmen i příjmení, případně přezdívek a přízvisek apod.
1 Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku tvrdou nebo obojetnou kromě -s, -z, -x [ks] skloňujeme podle tvrdého mužského vzoru „pán“. Vedle neproblematických cizích i českých jmen skloňovaných pravidelně (Novák, Brown, London, Nezval, Čechov, Gogh) sem spadají také jména orientální. Pokud jsou víceslovná, pak podle vzoru „pán“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a poslední (Chou-Jang, Chun Lin, Kim Il-song – 2. p. Chou-Janga, Chun Lina, Kim/Kima Il-songa) – podrobněji viz kapitola Osobní jména víceslovná. Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou uživatelům činit při skloňování z různých důvodů potíže.
1.1 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a-

(Štěpánek, Machek, Vepřek, Strnadel, Pavel, Chmel, Nobel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)

V případě pohybného -e- jde o tyto typy jmen: jména zakončená na -ek (Štěpánek, Zdenek, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), -el (Zavřel, Strnadel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a -er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhoffer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným -o- či -a-, např. Pavol, Karol, Dubak apod.

a) U jmen zakončených na -ek v nepřímých pádech pohybné -e- vypouštíme (2. p. Zdenka, Štěpánka, Machka…). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka; 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné -e- lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jeho jména může být český, resp. slovanský (Jelinek – 2. p. Jelineka; 5. p. Jelineku).

b) Jména zakončená na -el ve vypouštění -e- kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně křestních (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné -e- v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde -e- je součástí kmene slova, se ponechává (2. p. Zavřela, Strnadela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se -e- obvykle ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda -e- ponechávat, či vypouštět (lze 2. p. Menzela i Menzla – 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme (Schlegel [šlégl] – 2. p. Schlegla [šlégla] × Schlegel [šlégel] – 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku -e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se pohybné -e- nevypouští) se objevuje i koncovka -i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele, Anděli i Anděle). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme-li jej česky, má v 5. p. koncovku -i (Michaeli), čteme-li jej anglicky [majkl], má koncovku -e (Michaele [majkle]).

c) Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na -er: Je-li nositelem jména cizinec, pohybné -e- obvykle ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné -e- ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler – 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné -e- v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné -e-, může dojít k měkčení r v ř: Wolker – Wolkře i Wolkre, Langer – Langře i Langre, Peter [pítr] – Petre [pítre] i Petře [pítře] (zde ovšem může dojít k záměně s tvarem odvozeným od české podoby jména Petr: Petře [petře]). Pokud pohybné -e- ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Peter – Petere [pítre], Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na souhlásku a -r dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre.

d) U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohyblivá samohláska -a- nebo -o- (Karol, Pavol, Dubak). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p. Karola, Pavola, Dubaka; 5. p. Karole, Pavole, Dubaku). Rozpoznání tvaru 1. pádu, a tedy ponechání -a- a -o- je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel – Karol, Pavel – Pavol).
1.2 Příjmení s formou přídavného jména

(Šerých, Tichých, Jakubův)

Specifickým případem jsou příjmení, která mají formu přídavných jmen (Šerých, Tichých). Tato jména mohou zůstat nesklonná, méně často se skloňují podle vzoru „pán“, pokud už tvar není vnímán jako přídavné jméno (2. p. Šerýcha).

Příjmení s formou přivlastňovacích přídavných jmen, která jsou zakončena na -ův (Jakubův) mohou zůstat nesklonná, řidčeji se skloňují; záleží na rodinné tradici (2., 4. p. Jakubův, řidčeji Jakubova, 3., 6. p. Jakubovu).
1.3 Antická jména

(pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu)

(Titus, Marsyas, Herakles, Ikaros, Platon, Anakreon, Atlas, Kramerius, Pistorius, Mathesius)

a) Antická jména zakončená na -as, -us, -es, -os se skloňují tak, že se v nepřímých pádech tato zakončení odtrhávají a pádové koncovky vzoru „pán“ se přidávají k základu jména (Titus, Marsyas, Demosthenes, Ikaros – 2. p. Tita, Marsya, Demosthena, Ikara). Jména zakončená na -on se skloňují pravidelně (Platon – 2. p. Platona). Skloňování jmen na -as podle vzoru „předseda“ (Anaxagoras, Pythagoras – 2. p. Anaxagory, Pythagory) je dnes už zastaralé a v současných textech se neužívá (výjimkou je Kosmas – 2. p. Kosmy; viz odstavec b) v kapitole 1.3). Problematičtější jsou některá jména, jež mohou přejímat původní řecké kmeny, a lze je tedy vedle pravidelného způsobu skloňovat i z hlediska systémového nepravidelně: Anakreon, Atlas, Paris, Mars – 2. p. Anakreona i Anakreonta; Atlase i Atlanta, Parise i Parida; Marta (podoba Marse se neužívá, i když teoreticky na základě analogie je možná). Tam, kde si konkurují latinské a řecké podoby či způsoby skloňování, může docházet k dubletním tvarům: u některých jmen jen v 1. p. (Ikaros i Ikarus – 2. p. Ikara), jinde existují dvě rozdílná skloňovací paradigmata (Achilles – Achilla i Achilleus – Achillea; Achillova pata), jinde pouze v nepřímých pádech (Perikles – Perikla i řidč. Periklea, Herakles – Herakla i řidč. Heraklea).

Volba způsobu skloňování závisí zejména na typu textu, ve kterém se tato jména vyskytují; např. v odborném textu se dodržuje klasický, „antický“ způsob skloňování (s vypouštěním koncovek a změnami kmene, ať už na základě řeckého či latinského paradigmatu), v neodborném je možné jména skloňovat pravidelně beze změn kmene.

Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na -as, -us, -es, -os. Patří-li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde-li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme v nepřímých pádech zakončení -as, -us, -es, -os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Markus, Angus – 2. p. Markuse, Anguse).

b) Podle zakončení můžeme do této kategorie zařadit i polatinštělá česká jména (Kramerius, Pistorius, Mathesius). Při jejich skloňování záleží na rodinné tradici nositele jména. Lze zachovávat „antický“ způsob odtrhávání koncovek (2. p. Krameria, Pistoria, Mathesia), ale je možné i přidávat pádové koncovky k celému jménu (2. p. Krameriuse (zastarale Krameriusa), Pistoriuse (zast. Pistoriusa), Mathesiuse (zast. Mathesiusa)). Jméno Kosmas kolísá mezi skloňováním podle vzoru „předseda“, které je u jména českého kronikáře obvyklejší (2. p. Kosmy; Kosmova kronika), a skloňováním pravidelným (2. p. Kosmase, zast. Kosmasa).
1.4 Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně

(Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath)

a) Jedná se o jména cizího původu zakončená v grafické podobě na -c, ale ve výslovnosti na [k] (Mauriac, Chirac, Balzac). V tvarech nepřímých pádů můžeme zaměnit v grafické podobě -c- za -k- (2. p. Mauriaka, Chiraka, Balzaka) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Mauriaca, Chiraca, Balzaca). Vzhledem k už zmíněné tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup.

b) Rozpor mezi vyslovovanou a psanou podobou může nastat u francouzských jmen zakončených v grafické podobě na dvě souhlásková písmena (-rd, -rt, -nd, -ns), z nichž druhé lze ve výslovnosti vypustit (Gerard [žérár], Beaufort [bófór], Chateaubriand [šatobryján], Desmoulins [demulén]). V psané podobě se v nepřímých pádech koncové souhláskové písmeno zachovává, ale ve výslovnosti kolísají dvě podoby – s koncovou souhláskou vypuštěnou i ponechanou (2. p. Gerarda [žérára] i [žérárda], Beauforta [bófóra] i [bófórta], Chateaubriand [šatobryjána] i [šatobryjánda]). U typu zakončeného na -ns (Desmoulins) se objevuje dvojí výslovnost v nepřímých pádech a zpětně způsobuje dvojí možné paradigma i v psané podobě – podle vzoru „pán“ nebo „muž“ (2. p. Desmoulinsa [demuléna] a Desmoulinse [demulénse]).

U francouzských jmen končících na -lt, -ld, -st (Pérrault, Prévost) se obvykle koncová souhlásková skupina nevyslovuje, ale můžeme se setkat i s počeštěnou výslovností, která ji zachovává (Pérrault [peró] i [perólt], Prévost [prévo] i [prévost]). V nepřímých pádech však zůstává tato souhlásková skupina zachována v písmu i výslovnosti (2. p. Perraulta, Prévosta).

c) Další typ, u kterého dochází k rozporu mezi grafickou a zvukovou stránkou, se týká hlavně francouzských jmen, která jsou zakončena na nevyslovované -es (Jacques [žak], Descartes [dekárt], Charles [šárl], Jules [žil], Yves [ív]). U těchto jmen se můžeme setkat s vypouštěním tohoto koncového němého -es i v nepřímých pádech (Jacqua, Descarta apod.), ale častější je v současné češtině jeho ponechání, což je v souladu s tendencí, aby byla z pádových tvarů rozpoznatelná základní podoba jména. Pokud zvolíme tento druhý způsob (ponechání -es), dojde k rozporu zvukové a grafické podoby v souhlásce před koncovkou (tedy jinou souhlásku píšeme a jinou vyslovujeme: Jacques ×[žak]: -s x -k). Proto kolísá pádová koncovka mezi vzory „pán“ (analogicky podle výslovnosti: Jacquesa – [žaka]) a „muž“ (v koncovce grafické podoby předchází hláska -s- a taková jména v současnosti skloňujeme podle měkkého vzoru „muž“): 2. p. Jacquesa i Jacquese [žaka], Descartesa i Descartese [dekárta], Charlesa i Charlese [šárla], Julesa i Julese [žila], Yvesa i Yvese [íva]. U jména Charles se vyskytují ve výslovnosti i podoby bez vypuštění -es (2. p. [šárlse]), patrně vlivem anglického jména Charles [čárls].

d) Specifickým typem jsou anglická jména zakončená na -th (Smith, Heath). Anglická výslovnost této souhláskové skupiny, pro niž v češtině nemáme odpovídající hlásku, se nahrazuje hláskami [t] nebo [s]. Z toho důvodu kolísá i skloňování těchto jmen mezi tvrdým vzorem „pán“ (s výslovností [t] – [smit], [hýt]) a měkkým vzorem „muž“ (s výslovností [s] – [smis], [hýs]). Proto se pádové tvary podle obou vzorů považují za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe). Jméno Mackbeth se tradičně v češtině vyslovuje s -t na konci a skloňuje se podle tvrdého vzoru (2. p. Mackbetha).
1.5 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku

(Shakespeare, Pierre, Barrande, Braque, La Fontaine, Pete, Gable, Jake, White, Mike, Remarque)

U jmen tohoto typu se opět řídíme výslovností. Pokud koncového němého -e není třeba k naznačení výslovnosti jména, v nepřímých pádech se obvykle vypouští (Shakespeare, Pierre, Barrande, Braque, La Fontaine, Remarque – 2. p. Shakespeara, Pierra, Barranda, Braqua, La Fontaina, Remarqua). Pokud němé -e ovlivňuje výslovnost jména, pak je kvůli naznačení výslovnosti obvykle zachováváme i v nepřímých pádech (Pete, Gable, Jake, White, Byrne, Mike, Drake – 2. p. Petea, Gablea, Jakea, Whitea, Byrnea, Mikea, Drakea). Podoby bez koncového -e se objevují také, i když méně často, a obvykle u jmen více známých, protože se u nich předpokládá čtenářova znalost základní podoby jména a jeho výslovnosti (např. Sága rodu Forsytů [forsajtů] – 1. p. Forsyte). Zachovat němé -e můžeme i tehdy, když neovlivňuje výslovnost, ale z nějakého důvodu je třeba naznačit základní podobu jména v prvním pádě (například pro rozlišení dvou podobných jmen: Brown – Browne). V zachování či vypuštění -e může hrát roli i to, jak je jméno tradičně užíváno, zda je dostatečně známé a nedochází k pochybám o jeho základní podobě (Hubble [habl] – 2. p. Hubbla i Hubblea (druhá podoba je v úzu, zejména v odborné astronomické terminologii, častější: Hubbleův teleskop), filozof Hume [hjúm] – 2. p. Huma i Humea).
2 Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku -s, -z či na písmeno -x [ks] skloňujeme obvykle pravidelně podle vzoru „muž“. Vedle jmen českých i cizích, která mají toto zakončení v grafické i vyslovované podobě a jejich skloňování není problematické, sem patří např. jména orientální, u kterých podle vzoru „muž“ skloňujeme pouze poslední část jména (An-chuej, Pcheng Te-chuaj – 2. p. An-chueje, Pcheng Te-chuaje; více viz kapitola Osobní jména víceslovná). Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou způsobovat při začleňování ke skloňovacímu typu potíže, protože se v obou podobách (psané i vyslovované) svým zakončením liší. Primárně se u nich řídíme výslovností.
2.1 Jména zakončená na -s, -z, -x

(Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus)

Jména zakončená na -s, -z, -x (s výjimkou některých jmen antických, viz výše) se dnes rovněž řadí k měkkému skloňovacímu typu „muž“. Dříve se tato jména zpravidla skloňovala podle tvrdého vzoru „pán“, dnes už jsou však koncovky tohoto vzoru u většiny takto zakončených jmen chápány jako zastaralé, knižní. (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Amos, Charles [čárls], Jens [jens], Hlinomaz, Asterix, Marx, Rais, Quis – 2. p. Aloise (zastarale Aloisa), Hynaise, Krause, Klause, Amose, Charlese [čárlse], Jense [jense], Hlinomaze, Asterixe, Marxe, Raise, Quise). Výjimkou jsou jména zakončená na -es, u kterých se vedle měkkého skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“, patrně proto, aby se neobjevovala ve dvou po sobě jdoucích slabikách hláska e (Mánes, Arbes, Hustoles – 2. p. Mánesa i Mánese, Arbesa i Arbese, Hustolesa i Hustolese, ale 5. p. Mánesi, Arbesi, Hustolesi). Pádové tvary podle vzoru „pán“ se užívají i u některých jednoslabičných jmen, pokud je taková rodinná tradice nositele jména; a to především u jmen, u kterých je stále patrný původní obecný význam (Rys, Kos, Gross – 2. p. Ryse i Rysa, Kose i Kosa, Grosse i Grossa). Jméno Hus se k měkkému skloňovacímu vzoru nepřiřadilo a stále zachovává pouze koncovky tvrdého vzoru „pán“ (Hus – 2. p. Husa).
2.2 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-

(Adamec, Jakubec, Němec, Rožec, Hrubeš, Aleš, Dobeš)

I u jmen zakončených na měkkou nebo obojetnou souhlásku se vyskytuje v některých případech pohybné -e-, a to u jmen českých zakončených na -ec či -eš. U jmen zakončených na -ec se v nepřímých pádech obvykle vypouští, jen výjimečně se ponechává, zpravidla v závislosti na rodinné tradici. Vypouští se u jmen jako Adamec, Jakubec, Němec, Rožec (2. p. Adamce, Jakubce, Němce, Rožce; 5. p. Adamče i Adamci, Jakubče i Jakubci, Němče i Němci, Rožče i Rožci), dvojí možnost je např. u jmen Kadlec, Švec (2. p. Kadlece, řidč. Kadlce, Švece i Ševce; 5. p. Kadl(e)ci, Ševče i Ševci i Šveci). U jmen zakončených na -eš se pohybné -e- vypouští rovněž podle toho, jaká je rodinná tradice nositele jména (Hrubeš, Aleš, Dobeš – 2. p. Hrubeše i Hrubše, Aleše i Alše, Dobeše i Dobše; 5. p. Hrub(e)ši, Al(e)ši, Dob(e)ši). Ale u většiny jmen zakončených na -eš je -e- pevné, nepohybné, a ponechává se (Beneš, Mareš – 2. p. Beneše, Mareše; 5. p. Beneši, Mareši).
2.3 Antická jména

(pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu)

(Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius)

a) K měkkému skloňovacímu typu se řadí antická jména zakončená na -x, -ps, -bs (Ajax, Pollux, Cheops – 2. p. Ajaxe, Polluxe, Cheopse). Stejně jako u jiných jmen takto zakončených se tvary podle vzoru „pán“ (Ajaxa, Polluxa, Cheopsa) považují za zastaralé. Mezi vzorem „muž“ a „pán“ kolísají jména zakončená na -os, -es po sykavce (Prixos, Xerxes – 2. p. Xerxe i Xerxa, Prixe i Prixa).

b) Podle zakončení sem lze zařadit jména zakončená na -as, -is, pokud přidáváme pádové koncovky za celé jméno a koncovku -as, -is při skloňování nevypouštíme (Kosmas – 2. p. Kosmase /i Kosmy/) či neměníme kmen (Atlas, Dafnis – 2. p. Atlase /i Atlanta/, Dafnise /i Dafnida/) – viz odstavec a) v kapitole 1.3. K tomuto typu patří i polatinštělá jména zakončená na -ius, a to za stejných podmínek, tedy pokud koncovku -ius při skloňování nevypouštíme (Kramerius – 2. p. Krameriuse, řidč. Krameriusa /i Krameria/); viz odstavec b) v kapitole 1.3.
2.4 Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku / souhláskové písmeno

(March, Lobkovicz, Balazs, Anouilh, Georges, Gjergj, Smith, Heath)

Tato jména skloňujeme pravidelně podle vzoru „muž“ a řídíme se pouze zakončením jména ve výslovnosti. Patří sem typ jmen zakončených v písmu na tvrdé či obojetné písmeno, které se čte měkce. Jedná se většinou o jména zakončená na -ch, skupinu souhláskových písmen -cz, -zs, -sz, -sh a ve francouzských jménech na -lh nebo němé -es: March [marč], Bosch [boš], Lobkovicz [lobkovic], Balazs [baláž], Mulish [muliš], Anouilh [anuj], Georges [žorž], Gjergj [děrť] – 2. p. Marche [marče], Bosche [boše], Lobkovicze [lobkovice], Balazse [baláže], Mulishe [muliše], Anouilhe [anuje], Georgese [žorže], Gjergje [děrdě].

Řadí se sem i anglická jména zakončená na -th (Smith, Heath). Z důvodu dvojí možné výslovnosti se u nich považují pádové tvary podle obou vzorů „pán“ i „muž“ za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe) (viz odstavec d) v kapitole 1.4).

Skloňování rumunských jmen zakončených na -ţ [c] kolísá mezi vzory „pán“ (podle grafického zakončení) a „muž“ (podle zvukového zakončení): Cerneţ [černec] – 2. p. Cerneţa/Cerneţe, ale výslovnost je pouze měkká [černece].
2.5 Příjmení ve formě přídavného jména

(Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij, Petrůj)

Specifickým typem jsou jména slovanského původu, která mají formu přídavného jména a jsou zakončena na -oj, -ij (Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij). Tato příjmení se skloňují jako přídavná jména (2. p. Tolstého, Čajkovského, Dostojevského). Mají-li příjmení formu přivlastňovacího přídavného jména, mohou zůstat nesklonná nebo v závislosti na rodinné tradici přejímají koncovky vzoru „muž“ (mluvnice uvádějí příklad jména Petrůj – 2. p. Petrůj i Petrůje).
2.6 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku

(Bruce, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici, Nikolai, Vargai, Koločai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi)

Patří sem (a) jména, ve kterých se na konci vyslovuje souhláska (souhlásková skupina), ale píše samohláskové písmeno (skupina samohláskových písmen), aniž to nějak ovlivňuje výslovnost předchozích souhlásek (Nikolai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi, Matisse), a (b) především jména, která obsahují koncovou němou (nevyslovovanou) samohlásku, která má vliv na výslovnost předchozí souhlásky (Bruce, Labiche, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici). U těchto jmen v nepřímých pádech koncovou samohlásku či samohláskovou skupinu zachováváme a pádové koncovky vzoru „muž“ připojujeme až za ni, pokud je to nutné z důvodu výslovnosti – buď k naznačení měkkosti předcházející souhlásky, nebo tam, kde se před koncovkou písmeno -c- vyslovuje jako [s]: Maurice [moris]. V případě jmen zakončených na němé -e se tedy tato hláska zachovává pouze ve 3. a 6. p. před koncovkou -ovi (v ostatních případech je příslušná výslovnost naznačena samotnou pádovou koncovkou -e, -i, -m). K tomuto typu patří jména končící písmeny-e, -i, -y.

May [máj/mej], Hemingway [hemingvej], Roy [roj], Bleibtreu [blajbtroj], Matisse [matys], Bruce [brjus/brus], Labiche [labiš], Corneille [kornej], Coleridge [koulridž], maďarské jméno Nagy [naď], George [džordž], Maurice [moris], Montaigne [monteň], France [fráns], rumun. jméno Popovici [popovič], dánské jméno Nikolai [nykolaj], vietnamské jméno Le-Loi [leloj]. 2., 4. p. Maye [máje], Hemingwaye [hemingveje], Roye [roje], Bleibtreue [blajbtroje], Matisse [matyse], Bruce [br(j)use], Labiche [labiše], Corneille [korneje], Coleridge [koulridže], Nagye [nadě], George [džordže], Maurice [morise], Montaigne [monteně], France [fránse], Popovicie [popoviče], Nikolaie [nykolaje], Le-Loie [leloje].

3., 6. p. Mayovi [májovi/mejovi], Hemingwayovi [hemingvejovi], Royi/Royovi [roji/rojovi], Bleibtreuovi [blajbtrojovi], Matissovi [matysovi], Bruci/Bruceovi [br(j)usi/br(j)usovi], Labicheovi [labišovi], Corneilleovi [kornejovi], Coleridgeovi [koulridžovi], Nagyovi [naďovi], Georgi/Georgeovi [džordži/džordžovi], Maurici/Mauriceovi [morisi/morisovi], Montaigneovi [monteňovi], Franceovi [fránsovi], Popoviciovi [popovičovi], Nikolaii/Nikolaiovi [nykolaji/nykolaiovi], Le-Loiovi [lelojovi]. V 5. p. mají tato jména koncovku -i: Bruci [br(j)usi], Corneilli [korneji], Coleridgi [koulridži], Nagyi [nadi], Georgi [džordži], Maurici [morisi], Matissi [matysi], Montaigni [monteni], Franci [fránsi], Popovici [popoviči], Nikolaii [nykolaji], Le-Loii [leloji]. U příjmení jsou uvedeny jen tvary s koncovkou -ovi, u jmen, která mohou fungovat i jako jména křestní, je uveden tvar s koncovkou -i i -ovi (vysvětlení viz kapitola Skloňování mužských živ. jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.).

U jmen končících v psané podobě na -e se v 7. p. k základní podobě přidává pouze koncovka -m, u jmen končících v psané podobě na jiné samohláskové písmeno se přidává koncovka -em: Mayem [májem], Hemingwayem [hemingvejem], Royem [rojem], Bleibtreuem [blajbtrojem], Matissem [matysem], Brucem [br(j)usem], Labichem [labišem], Corneillem [kornejem], Coleridgem [koulridžem], Nagyem [naděm], Georgem [džordžem], Mauricem [morisem], Montaignem [monteněm], Francem [fránsem], Popoviciem [popovičem], Nikolaiem [nykolajem], Le-Loiem [lelojem].

Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.
1 Obecné poučení
2 Distribuce koncovek
2.1 Koncovka -u
2.2 Koncovka -a
2.3 Koncovky -u/-a
2.4 Jména na -l
2.5 Jména na -en
1 Obecné poučení

Část podstatných jmen rodu mužského neživotného, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. pádě jednotného čísla koncovku -u, část jmen koncovku -a a u části jmen lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce -u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka -a.

Malý počet slov má též vedle koncovky -u zakončení -e podle měkkého vzoru stroj (např. městys, jména zakončená na -l a -en, viz níže).
2 Distribuce koncovek

Distribuce koncovek -u/-a je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. Podstatná jména s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) se pojívají s koncovkou -a. Jako předmětná mívají táž podstatná jména koncovku -u: např. do roka (se sejdeme) – (dožil se jednoho) roku, (děti se schovaly) do kouta – (nebylo jediného) koutu.

Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda -u či -a), důležitou roli hraje též zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením -u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením -a. Proto Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být co nejvíce spisovní, volí často koncovku opačnou, než jaká odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, z Fulneku, ze Zábřehu).
2.1 Koncovka -u

Koncovku -u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých: např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.
2.2 Koncovka -a

Koncovky -a se užívá u menšího počtu slov (převážně jde o podstatná jména, jež lze seskupit do určitých významových skupin), např.:

- u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října);

- u jmen dní zakončených na -ek (do dneška, do zítřka, do včerejška, do pondělka, do úterka, do čtvrtka, ale do pátku!);

- u vlastních jmen místních zakončených na -ov a -ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova);

- u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).
2.3 Koncovky -u/-a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky -u, tak i koncovky -a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba):

- u některých jmen na -ík (u geometrických termínů na -úhelník, -běžník, -délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka);

- u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Hvozdu/Hvozda, Potštejna/Potštejnu, Příbora/Příboru, Štramberka/Štramberku, Zábřehu/Zábřeha);

- u jmen jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru, tábora/táboru.
2.4 Jména na -l

Řada podstatných jmen zakončených na obojetnou souhlásku -l kolísá mezi skloněním tvrdým (podle vzoru „hrad“) a měkkým (podle vzoru „stroj“), to znamená, že ve 2. pádě mají koncovky -u (příp. -a) i -e (např. artikulu/artikule, burelu/burele, cumlu/cumle, hnědelu/hnědele, chmelu/chmele, chrchlu/chrchle, kotlu/kotle, koukolu/koukole, krevelu/krevele, kuželu/kužele, námelu/námele, plevelu/plevele, popelu/popela/popele, rublu/ruble, tmelu/tmele, uhlu/uhle ‚k topení, na kreslení‘ (ale jen úhlu ‚v měřičství‘).
2.5 Jména na -en

Zvláštním typem jsou některá slova na -en, která díky staršímu způsobu skloňování mívají v jednotném čísle dvojtvary podle vzoru „hrad“ i „stroj“ (ale v množném čísle jen podle vzoru „hrad“), např. hřebene/hřebenu, kamene/kamenu, kmene/kmenu, kořene/kořenu, křemene/křemenu, plamene/plamenu, řemene/řemenu, pramene/pramenu.

Rod podstatných jmen
1 Podstatná jména, která mají dva mluvnické rody, ale v 1. p. j. č. mají pro oba rody stejný tvar
1.1 Životná podstatná jména
1.2 Neživotná podstatná jména
1.2.1 Jména obecná
1.2.2 Jména zeměpisná
2 Podstatná jména, která mají v 1. p. j. č. dvojí tvar
3 Podstatná jména, která mají odlišný rod v jednotném a množném čísle
1 Podstatná jména, která mají dva mluvnické rody, ale v 1. p. j. č. mají pro oba rody stejný tvar
1.1 Životná podstatná jména

Některá životná podstatná jména domácího původu mají dva mluvnické rody, mužský a ženský, které korespondují s rody přirozenými, v 1. p. j. č. existuje však pro oba rody stejný tvar, např. průvodčí, Jarka, Míša, popleta, choť a další. O který z obou rodů při konkrétním užití jde, poznáme až při skloňování, popř. tam, kde je vyjádřena také shoda. Například: vlakový i vlaková průvodčí, bratr Jarka i sestra Jarka, vnuk Míša i vnučka Míša; dále malý popleta, nešika, nekňuba, padavka, všetečka i malá popleta, nešika, nekňuba, padavka, všetečka; choť, v 7. p. j. č. s mým chotěm i s mou chotí. Ve vlaku byli dva průvodčí. – Ve vlaku byly dvě průvodčí. – Ve vlaku byli dva průvodčí, muž a žena.

Mezi rodem mužským a středním kolísá kápo.

Výjimečně může mít životné podstatné jméno i rody tři: rukojmí.

Přejaté podstatné jméno rikša je rodu mužského životného, pojmenovává-li člověka, který řídí/tahá lehký vozík pro dopravu lidí; sám tento vozík se nazývá rovněž rikša, ale v tomto případě jde o podstatné jméno rodu ženského.
1.2 Neživotná podstatná jména
1.2.1 Jména obecná

Některá obecná podstatná jména neživotná domácí i přejatá, která končí v 1. p. j. č. na souhlásku, mají dvojí mluvnický rod, např. ten esej i ta esej. Dále jsou to podstatná jména jako např. hřídel, kyčel, píštěl, prestiž, příčel, rez, smeč, trnož. Můžeme je skloňovat jak podle mužského neživotného vzoru, tak podle vzoru ženského. Vzhledem k tomu, že tvar 1. p. č. j. je u nich pouze jeden, pak to, o který rod při konkrétním užití jde, poznáme až při skloňování, a to jen u některých pádových tvarů, popř. až podle tvarové shody s přísudkovým slovesem nebo s rozvíjejícím přídavným jménem. Významově jde o rovnocenné, zaměnitelné varianty: Význam je stejný, ať napíšeme pacientovi byl operován vadný kyčel, anebo pacientovi byla operována vadná kyčel. U některých podstatných jmen se však rodové varianty liší frekvenčně, např. píštěl je častěji rodu ženského než mužského; dále regionálně, např. s kredencí se setkáme v Čechách, ale s kredencem na Moravě; a někdy i vývojově, např. knižní vrkoč je dnes rodu mužského, ale K. Světlá či J. V. Sládek ho užívali v rodě ženském; v Mluvnici češtiny z r. 1986 je sprej ve výčtu podstatných jmen kolísajících v rodě, ale PČP 1993 ho přiřazují už jen k rodu mužskému.

U malého počtu podstatných jmen, která mají dvojí mluvnický rod a pouze jeden tvar v 1. p. j. č., ale mají více než jeden význam, může volba rodu signalizovat, o který význam jde. Například: svízel ve významu ‚potíž, nesnáz‘ je rodu mužského i ženského, ale ve významu ‚polní bylina‘ je pouze rodu mužského. Oba významy sice od původu souvisejí, ale etymologický vývoj od významu konkrétního (‚plevelná bylina opatřená háčky‘) k významu přenesenému (‚co se na člověka chytá, lepí a tím ho svazuje‘) je pro dnešní jazykové uživatele už zastřený. Takové případy jsou v češtině ojedinělé.
1.2.2 Jména zeměpisná

Některá jména místní, např. Aš, Bohdaneč, Bubeneč, Ostřihom, Unhošť, Želiv a další řadíme ve spisovné češtině jak k rodu mužskému, tak k rodu ženskému, např. ten Aš i ta Aš. Některá jiná, např. Olomouc, Bochum, Břeclav, Kroměříž, Třebíč, Florenc, Litovel, Pankrác, patří ve spisovné češtině jen k rodu ženskému, v místním úzu však se s nimi může zacházet jako se jmény rodu mužského, popř. u nich povědomí o rodu kolísá; platí to např. o pražských pojmenováních ta Pankrác, ta Florenc i ten Pankrác, ten Florenc. Viz Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku.
2 Podstatná jména, která mají v 1. p. j. č. dvojí tvar

U podstatných jmen, která mají dvojí mluvnický rod a dvě formy v 1. p. j. č., může, ale nemusí rozdíl mezi formami souviset s rozdílem ve významu. Významový rozdíl není např. mezi variantami podstatného jména kedluben, m., resp. kedlubna, ž. Obě varianty mají stejný význam a obě jsou plně spisovné. Někdy může být jedna z obou variant regionální; např. u slova okurka uvádí Slovník spisovné češtiny jen jednu spisovnou podobu, a to variantu okurka, která je běžná v Čechách. Regionální varianta okurek je typicky moravská. Význam obou variant je stejný.

V jiných případech však mezi variantními podobami významový rozdíl existuje. Např. brambor – ‚plodina‘, brambor i brambora – ‚potravina nebo krmivo‘, pásek – kožený, látkový, magnetofonový, páska – cílová, lepicí, izolační, magnetická apod., hyacint i hyacinta – ‚rostlina‘, ale pouze hyacint – ‚drahý kámen‘, jen fazol, m., jako název botanický, ale (častěji) fazole, ž., i fazol, m., jak ve významu – ‚bylina, (luštěnina‘, tak i ve významu ‚pokrm‘. U slov běžné slovní zásoby, zejména u pojmenování předmětů denního života, nebývá rozlišení ostré. Např. prostor, m., znamená jednak ‚místo neohraničené, bez hranic, rozkládající se všemi směry‘, jednak ‚prostředí blíže vymezené‘; prostora, ž., je řidčeji užívaný ekvivalent podstatného jména prostor ve významu ‚místo ohraničené‘. Podobně náruč, ž., – náručí, s., ‚prostor mezi rukama vztaženýma dopředu‘ i ‚množství, které se do náručí vejde‘. Některé přejímky, často přejímky nové, zprvu nesklonné, které se teprve začínají začleňovat do českého tvaroslovného systému a postupně přejímají české koncovky (alespoň v některých pádech), jsou doloženy ve dvou základních podobách, které se liší mluvnickým rodem. Dublety jsou např. u slov apartmá, neskl. n. – apartmán, m.; tangens, neskl. n. – tangenta, ž.; bufet [bifé], neskl. n. – bufet [bufet], m.; image/imidž, m. i ž.; filé, neskl. n. – filet, m. a rovněž (nekodifikované, ale v úzu běžné) fileta, ž. ve významu ‚plátek ryby‘, ale i ‚plátek hovězího, kuřecího či jiného masa‘. Jistým pomocným vodítkem pro rodovou příslušnost může být zakončení v 1. pádě jednotného čísla: jestliže slovo končí – ve výslovnosti – na měkkou souhlásku, je buď rodu mužského, nebo ženského, ale nikoli rodu středního (srov. např. image). Naproti tomu např. show je zpravidla rodu ženského, řidčeji i rodu středního (takto v PČP i v SSČ).
3 Podstatná jména, která mají odlišný rod v jednotném a množném čísle

Je jich jen několik. Patří sem dítě (s.), ale děti (ž.), kníže, hrabě (m.), ale knížata, hrabata (s.), oko, ucho (s.), ale oči, uši (ž.), oblak (m.), ale oblaka (m. i s.). Viz též Složitější případy shody přísudku s podmětem.

Psaní velkých písmen – obecné poučení
1 Obecné zásady
2 Pojmenování stále považovaná za obecná
1 Obecné zásady

Obecné zásady jsou popsány v základní pravopisné příručce – v Pravidlech českého pravopisu, podrobněji v akademické verzi, stručněji ve školní. Ta v roce 1993 přinesla v psaní velkých písmen několik dílčích změn. Ty se týkaly psaní některých typů pojmenovávajících veřejná prostranství (ulice, náměstí atp.– viz Velká písmena – ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady), psaní názvů organizací (např. ministerstev, škol, fakult – viz Velká písmena – organizace (státy, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.), psaní názvů organizačních složek (viz Velká písmena – organizační složky (pobočka, úsek, odbor, výbor atp.) a psaní jmen Vánoce a Velikonoce. U ostatních názvů zůstal způsob psaní nezměněn.

Psaní mnohých slov a slovních spojení je dáno dlouholetou tradicí (např. s velkým písmenem se píšou obyvatelská jména: Čech, Moravan, Francouz, Ostravan, s malým příslušníci politických stran: lidovec, občanský demokrat). Je třeba si uvědomit, že každý jazyk má své zásady psaní velkých písmen, proto se při překladech cizojazyčných textů nelze řídit podobou ve výchozím jazyce, ale pravidly platnými pro češtinu (angl. European Union, česky Evropská unie, European Economic Community, česky Evropské hospodářské společenství).

Psaní velkých písmen patří k nejtěžším pravopisným oblastem, neboť neexistuje pouze jedna pravopisná zásada, jak vlastní jména psát: jinak se např. píšou názvy ulic/náměstí/nábřeží/tříd/mostů/sadů (ulice/náměstí/nábřeží/třída/sady Míru) a jinak sídlišť (Sídliště Míru – zde jde o název patřící k pojmenováním městských částí, pro něž platí jiná pravidla).

Při rozhodování, zda napsat u daného slova nebo slovního spojení velké, nebo malé písmeno, se v češtině bohužel často neobejdeme bez věcných znalostí. U jednoslovných výrazů musíme např. vědět, zda se mluví o židech (stejně jako o křesťanech neboli o příslušnících jistého náboženského vyznání), nebo o Židech (stejně jako o Němcích, Češích neboli o příslušnících národa). Pokud jde o víceslovné názvy, je třeba vědět, zda jde o oficiální název, nebo ne, např. Ostravská univerzita (jde o oficiální název) x brněnská univerzita (oficiální název je Masarykova univerzita), co dané spojení označuje: Černý most = vlastní název mostu, Černý Most = vlastní název městské části, která v okolí Černého mostu vznikla a podle nějž byla i pojmenována, zda je přídavné jméno součástí zeměpisného jména, např. Severní Amerika, nebo ne, např. severní Evropa.

Velká písmena lze v češtině zvolit i pro vyjádření úcty (např. Vy, Váš v úřední korespondenci, Bůh v náboženských textech). Pro češtinu, na rozdíl např. od angličtiny, však není charakteristické, aby se velká písmena psala na začátku výrazů, které chceme zdůraznit. Pokud pisatel považuje za účelné určitá slova, např. základní pojmy v zákonu, ve vyhlášce, v předpisu, v reklamních textech, v dopisech pro zákazníky atp., zvýraznit, měl by užít jiný způsob písma: kurzivu, podtržení, tučné písmo, popř. celý výraz napsat verzálkami. Rozhodně není správné psát: V této vyhlášce je Celní prostor definován…; Můžete si Účet založit v nejbližší Pobočce; přípravek proti Lupénce a Ekzémům; v Žádosti uveďte Jméno, Příjmení a Adresu.

Z některých vlastních jmen se při užití v přeneseném významu stávají jména obecná, např. to byla havaj, ten je učiněný harpagon (viz též Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená).

Ve víceslovných názvech se píše velké písmeno většinou pouze u prvního slova: Orlické hory, Severní ledový oceán, Blízký východ, Spojené státy americké, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, České vysoké učení technické, Komerční banka, Listina základních práv a svobod, Prodaná nevěsta. Pro psaní velkých písmen u dalších (všech nebo jen některých) slov víceslovných názvů musí být nějaký důvod (o tom viz u jednotlivých typů vlastních jmen), např. Julské Alpy, Severní Amerika, Nové Město, Kostelec u Křížků, Divadlo Komedie.

Uváděné pravopisné podoby vycházejí z platných obecných zásad psaní velkých písmen. V internetové příručce najdete i pojmenovací typy, které nejsou v Pravidlech popsány v úplnosti nebo nejsou zachyceny vůbec, protože se začaly používat až po vydání PČP v r. 1993 (např. psaní výrazů město, obec, městys ve spojení s vlastním jménem obce, města, městyse). Mnohé názvy uváděné v PČP jako příklady, to se týká především názvů organizací, již neexistují nebo jsou pozměněny, např. PČP uvádějí jako příklad Státní pedagogické nakladatelství; dnešní oficiální podoba je SPN – pedagogické nakladatelství. Proto je třeba PČP brát především pouze jako východisko pro obecné poučení o psaní velkých písmen.

Způsob psaní některých pojmenovacích typů, jak ukazuje praxe, se stále častěji od doporučení Pravidel odchyluje. Jde o pojmenování, u nichž PČP zcela jednoznačný návod nedávají. Mezi ně patří např. pojmenování organizačních složek (Pravidla doporučují psát názvy kateder s malým písmenem, v praxi se však tento typ stále častěji objevuje s písmenem velkým), u nichž je třeba připustit dvojí způsob psaní. To ovšem neplatí pro pojmenování, pro něž existují zásady jednak zcela jednoznačné a jednak je v češtině způsob psaní po léta ustálený: Čech, čeština, katolík, Blízký východ, Česká republika, Evropská unie, Ladovy postavy, ladovské postavy atp.

Žádný seznam všech oficiálních vlastních jmen neexistuje. U jmen, u nichž je způsob psaní závislý na věcných znalostech, se můžeme pouze opírat o encyklopedie, geografické slovníky a některé další, speciální příručky. Pokud v nich některé z pojmenování nenalezneme – jde zejména o různé názvy organizací, ať už současných nebo historických, staveb a dokumentů –, lze se pouze řídit obecným pravidlem, jak daný typ psát.

Pokud je u některých pojmenování uvedeno obvyklejší, častější, běžnější je psát…, je to proto, že – na rozdíl např. od psaní i-y v kořenech slov, psaní bě-bje, mě-mně atp. – nelze u psaní velkých písmen dát vždy jednoznačnou odpověď.

Způsob psaní jednotlivých vlastních jmen naleznete pod příslušnými heslovými slovy (např. Středoevropan, město, ulice, škola, ministerstvo, východ, unie, evropský, jižní, severní) a u nich odkaz na obecné poučení týkající se více jevů téhož typu (rozsah výkladu vychází z poradenských dotazů). Pokud daný výraz (spojení) nenaleznete, je třeba vyjít z obecného poučení. Např. pokud nevíte, zda napsat strakonicko, nebo Strakonicko, vyberte si z nabídky uvedené níže významový okruh, do nějž daný výraz patří (může patřit) – v tomto případě jde o jméno označující území (Velká písmena – světadíly, země, území).
2 Pojmenování stále považovaná za obecná

U mnohých pojmenování, která byla vždy jednoznačně považována za obecná a pravopisně neproblematická, se v posledních letech stále častěji, patrně i vlivem angličtiny, objevují podoby s velkým písmenem. Z toho pramení i nejistota některých uživatelů češtiny (a následně i poradenské dotazy), jak je psát. Třebaže PČP u některých pojmenovacích struktur dávají uživatelům jistou volnost ve volbě počátečního písmene, nelze ji uplatňovat zcela libovolně. S malým písmenem je třeba psát pojmenování označující:

- funkce, pracovní zařazení: prezident republiky, generální guvernér, ministr financí (viz Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená);

- jazyky: čeština, angličtina, portugalština;

- učební, studijní předměty, obory: český jazyk, matematika, historie; současný český jazyk 1, zkouška z lexikologie, zápočet z makroekonomie…; učební obor prodavač…;

- názvy dnů a měsíců: pondělí, úterý…, leden, únor…;

- názvy měn: koruna, euro, americký dolar;

- názvy zvířecích plemen: německý ovčák, jorkširský teriér (viz též Velká písmena – výrobky, odrůdy, plemena).

Psaní čárky v souvětí
1 Souřadné spojení vět spojkami a, i, ani, nebo, či
2 Spojení vět dvojitými nebo souvztažnými spojovacími výrazy (ani – ani, buď – nebo apod.)
3 Podřadicí spojení vět – podřadicí spojky (že, aby, kdyby apod.)
4 Podřadicí spojení vět – vztažná zájmena (kdo, který apod.)
5 Podřadicí spojení vět – příslovce (jak, kam apod.)
6 Vložené vedlejší věty
7 Dva spojovací výrazy vedle sebe (že když, který když apod.)
8 Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností (samozřejmě, hlavně apod.)
9 Výrazy pociťované jako výpustka (Nevěděl, co s tím)
10 Teprve, jen, zvláště apod. + spojovací výraz
11 Vedlejší věty závislé na příslovečném výrazu (předtím než…, pokaždé když…)
12 Věty s tak(,) jak
13 Věty s poté(,) co
14 Citoslovce a částice (Haló, počkejte! Copak je to vůbec možné? Inu, to ani já nepamatuju.)
15 Čárka a číselný odkaz na poznámku pod čarou
1 Souřadné spojení vět spojkami a, i, ani, nebo, či

Čárkou neoddělujeme spojení vět hlavních nebo spojení vět vedlejších spojkami a, i, ani, nebo, či v poměru slučovacím. Jsou-li však věty spojeny v jiném významu než prostě slučovacím, oddělujeme je čárkou. Podrobněji viz Psaní čárky před spojkami a, i, ani, Psaní čárky před spojkami nebo, či.
2 Spojení vět dvojitými nebo souvztažnými spojovacími výrazy (ani – ani, buď – nebo apod.)

O psaní čárky před ani – ani nebo při vícenásobném užití spojky ani viz samostatný výklad v sekci Psaní čárky před spojkami a, i, ani.

Spojovací výraz může být také zdvojen nebo být souvztažný, tzn. svým významem odkazuje k prvnímu spojovacímu výrazu z příslušné dvojice. V takovém případě se vždy před druhým spojovacím výrazem v pořadí píše čárka. Příklady zdvojených či souvztažných spojovacích výrazů: ať – ať, ať – či, ať (už) – nebo, buď – (a)nebo, jednak – jednak, nejenže – ale (i) / ale ani / ba dokonce / nýbrž i, na jedné straně – na druhé straně apod.

Ať už si člověk vybere jakoukoli cestu, ať třeba lituje svých rozhodnutí, je třeba projít životem se ctí.
Ať už přijde osobně, nebo vyšle svého právního zástupce, smlouvu se nám dnes jistě podaří právoplatně uzavřít.
Buď je náčelník opravdu tak hodný, nebo jen vyčkává a promýšlí další postup.
Vichřice v tom okamžiku už jednak ztrácela na síle, jednak se vzdalovala.
O předmětech z jejich chicagského bytu nejenže nevěděl, ale i zapomněl, že je kdy měli.
Cítil se na jedné straně zoufale, na druhé straně si však své zoufalství užíval.
3 Podřadicí spojení vět – podřadicí spojky (že, aby, kdyby apod.)

Čárkami oddělujeme spojení vět hlavních a vedlejších. Vedlejší věty mohou být uvozeny např. podřadicími spojkami aby, ač, ačkoli, ať, až, byť, jelikož, jestliže, jako, kdežto, kdyby, když, leč, leda(že), -li, pokud, poněvadž, pročež, protože, přestože, sotva, takže, třebaže, zdali (nikoli zda-li), že apod.

Pokáceli statnou borovici, aby získali materiál na stavbu domu.
Špatná dopravní situace pouští do měst miliony aut, ačkoli se jich tam vejde jen hrstka.
Čekal jsem, až zhasne.
Muselo jít o velice vážnou věc, jestliže její význam neupadl ani po letech.
Mluvili jistě o mně, poněvadž mě sledovali očima.

Čárkou oddělujeme též spojení dvou vedlejších vět, které jsou spojeny podřadně, tj. jsou na sobě obsahově závislé.

Rád bych věděl, zdali budoucí hrdinové budou vytesáni v džípech, když těm minulým se stavěly jezdecké sochy na koních.
Pamatuješ si toho řečníka, který nevěděl, jak začít, když vystoupil na tribunu?
Život je snazší, pokud bojuješ, abys žil.
4 Podřadicí spojení vět – vztažná zájmena (kdo, který apod.)

Vedlejší větu lze k hlavní větě připojit též vztažnými zájmeny kdo, co, který, jaký, jenž. Takové vedlejší věty oddělujeme čárkou.

V dílnách se už dlouho předtím rozhoduje, kdo si bude moci vzít volno.
Chci se zmínit o jednom případu, který si dobře pamatuji.

Nelíbil se nám konfrontační postoj, jejž tajemník zaujal.

Pokud je vztažný výraz uveden ve spojení s předložkou, klademe čárku před předložku: Poznejte kino, do kterého se budete rádi vracet.
5 Podřadicí spojení vět – příslovce (jak, kam apod.)

I příslovce mohou plnit funkci spojovacího výrazu, častá jsou např. tzv. zájmenná příslovce jak(koli), kam(koli), kde(koli), kdy(koli), ale i jiná příslovce, např. proč, dokud atd.

Snažil se zachovat trpělivost a zájem, jakkoli se tím jeho postavení spíše komplikovalo.
Kamkoli přišel, přinesl s sebou smích a radost.
Zůstanu u tebe, dokud se nebudeme moci vzít.
6 Vložené vedlejší věty

Čárkou oddělujeme z obou stran vedlejší věty:

- vložené do hlavní věty:

Někteří ze svědků, kteří byli předvedeni na stanici, si ornament náramku nevybavili přesně.
Přece už včera, když jsem s tebou šla domů, sis musel všimnout toho vysokého pána s větrovkou a holí s bodcem.

Je-li vztažné zájmeno připojující vedlejší větu užito ve spojení s předložkou, klademe čárku před předložku:

Krabice, do kterých ukládáme zimní šatstvo, jsou uloženy v horních policích.

- vložené mezi dvě hlavní věty:

Bylo to v revíru, který patří jednomu známému, a všichni si na to dodnes dobře pamatujeme.
Vypráví se, že starý Loukota bojoval až v Itálii, a málokdo pochybuje.

- v pozici mezi vedlejší větou a hlavní větou:

Když zjistíme, kam odešel, možná se vše vysvětlí.
Přestože všichni věděli, jak je talentovaný, nepřičítali jeho úspěch jen šťastné náhodě.
7 Dva spojovací výrazy vedle sebe (že když, který když apod.)

Setkají-li se vedle sebe dva výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píšeme čárku jen před prvním z nich:

Vždy věděl, že kdyby se cokoli přihodilo, může se na ni spolehnout. (= věděl, že se na ni může spolehnout, kdyby se cokoli přihodilo)
Je to šelma, která když bude na svobodě, bude nemilosrdně zabíjet. (= šelma, která bude zabíjet, když bude na svobodě)
Věděl, že když půjde zpátky do hlavní haly, nebude se už chtít vrátit. (= věděl, že se nebude chtít vrátit, když půjde zpátky do hlavní haly)
Uvědomte si, že přestože záběr vidíte prostorově, na fotografii je převeden jen do dvou rozměrů. (= uvědomte si, že na fotografii je záběr převeden do dvou rozměrů, přestože vy jej vidíte prostorově)
8 Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností (samozřejmě, hlavně apod.)

Čárkou zpravidla neoddělujeme vedlejší věty, které závisejí na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností.

Hlavně že jsme vyhráli a smazali nepovedený zápas v Příbrami.
Možná že o mně slyšel.
Přirozeně že zrakové schopnosti se u různých plemen liší.
Samozřejmě že jsem se snažil ukázat v nejlepším světle.

Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností jsou přechodovým jevem mezi jednoduchou větou a souvětím. Proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v oddílu Psaní čárky ve větě jednoduché.
9 Výrazy pociťované jako výpustka (Nevěděl, co s tím)

V některých případech lze určitou část věty vypustit, aniž by sdělení ztratilo svůj smysl. Často dochází např. k vypuštění určitého slovesa. I při vypuštění slovesa však zbylý celek obvykle považujeme za větu, jestliže je zachován příslušný spojovací výraz, a oddělujeme ji čárkou. Čárka se také píše, je-li celek po vypuštění slovesa více rozvit. Psaní čárky však v těchto případech kolísá a ani řešení bez čárky není chybné.

Nevěděl, jak z toho ven. (= nevěděl, jak se z toho dostat ven)
Však my víme, jak na to.
Volič chce vědět, co a jak.
V příručce najdete 15 rad, jak na elektřinu.
Vychovatelky jsou zvyklé neptat se, proč a nač. (= neptat se na důvody)

Ocitne-li se na konci celku samotný spojovací výraz „vypuštěné“ věty, čárkou ho zpravidla neoddělujeme.

Rád by se pustil do práce, ale nevěděl jak. (= nevěděl, jak by měl postupovat)
Vyměním svou knihu rád, jen řekni za co. (= řekni, za co ji vyměníš)
Všichni se na něj mračili, málokdo s ním prohodil slovo, ale nikdo mu neřekl proč. (= proč se na něj všichni mračí a proč s ním málokdo prohodí slovo)
Domluvil si prázdninovou práci na univerzitě, ale nevzpomněl si s kým. (= nevzpomněl si, s kým práci domluvil)

Obzvlášť v mluvené řeči se často setkáváme s větami typu Sedneme si ke stolu s někým důležitým. Víš s kým? Zapisujeme-li takovou konstrukci, např. v beletrii, je nepsaní čárky navíc podpořeno tím, že v řeči není pauza mezi víš a s kým.

Věty s výpustkou (elipsou) jsou přechodovým jevem mezi větou jednoduchou a souvětím, proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v oddílu Psaní čárky ve větě jednoduché.
10 Teprve, jen, zvláště apod. + spojovací výraz

Jsou-li spojovací výrazy zdůrazněny pomocí teprve, jen, zvláště, pouze apod., píše se obvykle čárka už před zdůrazňovacími výrazy.

Děvče se dalo přesvědčit, teprve když jí ukázali ten dopis.
Zkoušel se odreagovat a úlevu nacházel, jen když sedal za klavír.
Působilo mu radost na takovou otázku odpovědět, zvláště když odpověď byla určena soukromé osobě.
Hodlám vydat knihu, jen co odejdu do výslužby.

Někdy se setkáváme i s případy, v nichž je spojovací výraz zdůrazněn dvěma částicemi. Čárku je třeba psát už před první částici v pořadí:

Požádejte svého lékaře, třeba právě když Vás bude očkovat.
Trávník má své kouzlo, právě jen když je udržovaný.
11 Vedlejší věty závislé na příslovečném výrazu (předtím než…, pokaždé když…)

Čárkou obvykle neoddělujeme vedlejší věty časové závislé na příslovečném výrazu.

Pokaždé když přišel, silně zaklepal na zadní dveře a halasně pozdravil.
Předtím než zvoláme vítězný pokřik, musíme výrobek řádně otestovat.
12 Věty s tak(,) jak

V typu spojení s tak jak pisatelé někdy váhají, zda čárka náleží před tak nebo mezi tak a jak. Před tak se čárka píše v případě, že celé spojení je k předchozímu celku připojeno spíše volně.

Nebyla tam žádná jména, tak jak říkala.
Byli bychom úplně sami, tak jak to máme nejraději.
V církvi, tak jak ji zná laik, je toho mnoho nezměnitelného.

Mezi tak a jak klademe čárku zejména v případě, že výraz tak rozvíjí přísudek věty coby příslovečné určení:

Věci prostě přijímám tak, jak přicházejí.
Dozorce se rozhlédl tak, jak to vždycky dělal.
Přece se nemůžu setkat s inspektorem tak, jak vypadám.
Sonda provedla průzkum planety tak, jak to vyžadují předpisy.

Umístění čárky někdy může změnit význam věty:

Zařízení pracovalo přesně tak, jak jsem předpovídal. (= zařízení pracovalo přesně podle mé předpovědi)
Zařízení pracovalo přesně, tak jak jsem předpovídal. (= zařízení pracovalo přesně, bez odchylek, což jsem předpokládal)
Chtěl bych žít tak, jak se má. (= chci žít podle obecně přijímaných zásad)
Chtěl bych žít, tak jak se má. (= chci žít, protože žít se má)
13 Věty s poté(,) co

Spojovací výraz poté co je v současné češtině poměrně nový, ale hojně užívaný. Vztažné zájmeno co na první pohled jednoznačně signalizuje počátek vedlejší věty, na niž odkazuje výraz poté. Je tedy nasnadě psát před co čárku. Prosazuje se však i chápání spojovacího výrazu poté co jako jednočlenného a snaha klást čárku už před jeho první člen. Ani takové řešení neodmítáme, avšak psaní čárky ve spojovacím výrazu poté co nelze vyřešit jen jednoduchou poučkou o chápání výrazu jako jedno- či dvojčlenného. Toto chápání, a tedy i psaní s čárkou či bez ní, totiž do značné míry závisí na kontextu a na pozici spojovacího výrazu ve větě – viz níže oddíly 1–3.

Je možné, že vývoj časem dospěje k úplnému splynutí obou složek výrazu poté co, ale zatím nelze říci, že by psaní potéco bylo už dnes běžné a ustálené. V současné době doporučujeme zůstat u psaní odděleně.

1) Stojí-li poté co na začátku větného celku, zpravidla v praxi převažuje psaní čárky mezi oběma jeho složkami. Psaní bez čárky je zde však zcela rovnocennou variantou:

Poté(,) co se přihlásíte do systému, zobrazí se váš seznam předmětů.
Poté(,) co sportovec ohlásil návrat do německého klubu, se výčet jeho úspěchů v domácí lize povážlivě ztenčil.

2) Jestliže spojovacímu výrazu předchází časové určení vymezující časový úsek, který uplynul mezi dějem hlavní a vedlejší věty, nelze klást čárku už před poté, protože poté plní v hlavní větě funkci příslovečného určení času, tzn. je jejím větným členem.

Dominik se narodil týden poté, co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší. (= Narodil se týden po výměně bytu. Nelze psát: Dominik se narodil týden, poté co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší.)
Richarda poznala až dlouho poté, co už se sžila s prostředím léčebny. (= Sžila se s prostředím léčebny a dlouho potom poznala Richarda. Nelze psát: Richarda poznala až dlouho, poté co už se pomalu začala sžívat s prostředím.)

Je však možné psát čárku před poté v případě, že věta bez poté co je sama o sobě mluvnicky úplná (mohla by sama o sobě končit tečkou). Celek s poté co pouze přináší dodatečnou informaci navíc. Čárka mezi oběma členy spojovacího výrazu poté co je možná, psaní bez čárky je však výhodnější – nepřetěžuje text interpunkcí. Časové určení před poté co v daném případě nevymezuje časový úsek mezi ději obou větných celků. Vztahuje se jen k ději věty hlavní:

Dominik se narodil před týdnem, poté(,) co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší. (= Narodil se před týdnem a to už jsme bydleli ve větším bytě. Není známo, kdy k výměně bytu došlo a jak dlouho po ní se Dominik narodil.)
Richarda poznala poměrně pozdě, poté(,) co už se sžila s prostředím léčebny. (= Richarda poznala pozdě. Bylo to ve chvíli, kdy už byla smířena s prostředím léčebny. Není známo, kdy se sžila a jak dlouho potom poznala Richarda.)

3) Je-li celek s poté co do věty vložen, máme více možností řešení:

a) Chápeme jej jako volně vložený – je nutno psát čárku na začátku vložené konstrukce (před poté) a na konci vložené konstrukce, čárka uvnitř výrazu poté co je volitelná: Kaarti Polamöke, poté(,) co se z rodného Finska vydal pracovat do thajské pobočky firmy, zakotvil nakonec v Česku na pozici generálního ředitele.

b) Chápeme jej jako nedílnou součást věty (poté je větným členem hlavní věty, celek s co nabývá platnosti vedlejší věty časové) – nepíšeme čárku před poté, čárkami oddělíme vloženou vedlejší větu časovou: Kaarti Polamöke poté, co se z rodného Finska vydal pracovat do thajské pobočky firmy, zakotvil nakonec v Česku na pozici generálního ředitele.
14 Citoslovce a částice (Haló, počkejte! Copak je to vůbec možné? Inu, to ani já nepamatuju.)

Částice a citoslovce se v našich mluvnicích chápou značně nejednotně. Z hlediska interpunkčního je důležité zejména to, že citoslovce jsou na rozdíl od částic významově a obsahově samostatnostnější, a proto zpravidla tvoří samostatné neslovesné výpovědi (ve školské terminologii takové výpovědi nazýváme větné ekvivalenty), z hlediska mluvnického tedy jde o jev na pomezí jednoduché věty a souvětí. Citoslovečné výpovědi zpravidla oddělujeme čárkou.

Některé výrazy mohou navíc ve větě vystupovat ve funkci částice i citoslovce, srov. Což už není žádné odvolání? (část.) Má to někdo štěstí, což? (cit.) Rozdělení na citoslovce a částice v tomto výkladu je proto třeba chápat spíše jako orientační. Spoléháme spíše na interpunkčně vyhraněnější příklady.

Věty s částicemi:

Přišlo jich asi čtyřicet.
Petr se na náš příjezd bezesporu těšil.
Co(ž)pak je to vůbec možné?
To prší!
Ať se vám vše do puntíku splní.
Snad se jim nic nestalo.
Půjdete rovnou za nosem.
Je tu pan ředitel? Bohužel (tu) není.

Ale:

Ale co(ž), však se mohly stát i horší věci.
Není tady, bohužel.
Uzdraví se, snad.

Citoslovce:

Citoslovce se čárkou neodděluje v případě, že je spojeno s jiným důrazným zvolacím výrazem: Ó kéž bych měl takovou sílu!

Neoodělujeme také citoslovce, které je větným členem:

Psy dívenka miluje, dříve než „máma“ a „táta“ říkala „haf“. (předmět)
Dneska jde všechno hop hop. (příslovečné určení způsobu)
Jen jsem se otočil a míč frnk a byl pryč. (sloveso)

Věty s citoslovci v platnosti samostatné výpovědi:

Haló, počkejte!
Cink, cink, ozvalo se nedaleko.
Inu, to ani já nepamatuju. Sakra, nemůžeš dát pozor?
Co se tady motáš, probůh?
Jak jsi se sem, propánajána, dostal?
Jé, dej mi taky jeden bonbon.

Částice a citoslovce s kontaktovou funkcí:

Povedlo se mi to, co(ž)?
Přespíte u náš, že ano?
Položím to napříč, dobře?
15 Čárka a číselný odkaz na poznámku pod čarou

Pořadí interpunkčního znaménka a značky poznámky pod čarou doporučujeme řešit podle toho, zda se poznámka pod čarou vztahuje pouze k jedinému slovu (pak by byl horní index hned za tímto slovem), nebo zda k celému větnému celku (pak by byl horní index za interpunkčním znaménkem).

Vyjmenovaná slova
1 Co to jsou vyjmenovaná slova
2 Přehled vyjmenovaných slov
3 Původ a první přehledy
4 Etymologie některých slov
4.1 mlít a mlynář
4.2 mýtit a vymítat
4.3 pykat a pikat
4.4 pýchavka
4.5 vyžle
4.6 ližiny
4.7 lišaj
4.8 sirup
5 Bidlo a bydlo
1 Co to jsou vyjmenovaná slova

Jsou to domácí (výjimečně i zdomácnělá: lyže) slova, v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po obojetných souhláskách tvrdé y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených nebo příbuzných. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka i Sirovátka, Zima i Zyma; Solopysky i Solopisky apod.

Upozorňujeme, že řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí ÚJČ, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled je totožný s přehledem v platných PČP (akademická a školní verze jsou shodné). Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena jen výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.
2 Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v základech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova na f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika.

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. čísla), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlař, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl, mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, vymycovat), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely, Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. čísla), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (‚pták‘), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň.

Předpona vy-/vý-, např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný atd.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.
3 Původ a první přehledy

Původ vyjmenovaných slov je třeba hledat ve staré češtině. Vyjmenovaná (dříve též vyňatá) slova jsou domácí slova, v jejichž kořenech se po pravopisně obojetných souhláskách píše y/ý. Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny y a i je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti y – i mizí již v době husitské, ale v grafice je y – i zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním jejich výčtu už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y.

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993), jejich výčet můžete nalézt právě tam. V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním … tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn …“ Žádný jiný výčet v prvních Pravidlech nenajdeme.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Přehled vyjmenovaných slov z platných PČP je uveden v bodě 2.
4 Etymologie některých slov
4.1 mlít a mlynář

Pravopisná různost je v tomto případě dána historicky, rozdílným původem slov. České sloveso mlít vzniklo z praslovanského *melti přesmyknutím hlásek el a zdloužením slabiky na lé; v ní se pak é zúžilo na í. Podobně např. z praslovanského *terti máme v češtině tříti.

Naproti tomu hláskově i významově podobné slovo mlýn k nám přišlo ze staroněmecké podoby dnešního Mühle (která se do němčiny dostala z latiny). Tento pravopisný rozdíl respektujeme jako tradiční.
4.2 mýtit a vymítat

Sloveso mýtit se užívá se s významem ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit poslední stromy na pasece, ale i ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit zbytky nedůvěry. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je původně vyrianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu pro ‚dělání pořádku v nějakém prostředí‘, znamená ‚vyhánět‘. Nejhojněji se objevuje v knižním spojení vymítat ďábla; vymítat kacířství z lůna církve. Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou zdánlivě vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S měkkým -í- píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.
4.3 pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění; podle etymologického slovníku je původ slova ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za- (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slova pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova – základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

Příruční slovník jazyka českého (díl IV., část 2, 1944–1948) zachycuje pro dětskou hru sloveso pykat. Pravidla českého pravopisu z roku 1957 mají jen pykat (bez vysvětlení významu). Slovník spisovného jazyka českého (1960–71) slovesa pykat a pikat rozlišuje stejně jako současná Pravidla.
4.4 pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z dnes již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Dnes je pýchavka uváděna mezi slovy odvozenými od podstatného jména pýcha.
4.5 vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. (V současnosti se pro rasu maďarského ohaře někdy užívá označení vyžla.) Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost – malý hubený pes; dnes je známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.
4.6 ližiny

Ližiny jsou kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen; mohou také tvořit součást nosných konstrukcí lešení: Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. Ližiny najdeme také na střechách automobilů; jsou to podélné vyztužené lišty, na které se dá připevnit nosič na kola nebo autozahrádka: Do standardní výbavy patří mimo jiné střešní ližiny, charakteristické pro většinu vozů kombi. Model se odlišuje originálním provedením nárazníků, chromovanými střešními ližinami, atraktivními laky…

Přestože se může zdát, že jde o příbuzné slovo k vyjmenovanému slovu lyže (ostatně ližiny se trochu lyžím podobají), a že je tedy nasnadě psát je s tvrdým y, není to pravda. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny (lyža), ale ližiny jsou odvozeny od částečně synonymního slova líha (šikmý trámec pro posun těžkých břemen).
4.7 lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je asi lišaj smrtihlav). Ve starší literatuře, např. ve druhém díle Příručního slovníku jazyka českého z let 1937–1938, popř. v PČP z roku 1941, ovšem najdeme podobu lyšaj. Pravidla českého pravopisu z roku 1957 už ale uvádějí jedině podobu s měkkým i (obdobný posun se týká i slova sirup).
4.8 sirup

Slovo sirup píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v tehdejším vydání Pravidel českého pravopisu opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jeho spojování se slovem syrý a podle něj se toto slovo psalo s y. Podstatné jméno sirup pochází z arabštiny (šarāb – nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus / sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).
5 Bidlo a bydlo

Mezi oblíbené pravopisné „chytáky“ patří doplnění i, y ve větě Pták měl na bidle (tyči) dobré bydlo (obydlí). Když zafoukal vítr, obě b-dla spadla. Věty jsou schválně sestaveny tak, aby slovo b-dla nešlo běžným pravopisem napsat (pod jedno slovo nelze zahrnout dvě odlišné věci). Museli bychom sáhnout k nestandardnímu zápisu: bi/ydla, bidla/bydla, b-dla.

Podobně pravopisně neřešitelné věty lze utvořit např. pomocí slov vír a výr nebo vískat a výskat: Starého výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v-rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzelo..