Alternativní cesty k hubnutí
Tuesday, January 6th, 2009Přehled proveditelných doporučení v bodech, ještě jednou taktika (nej-) menšího zla
*
Napít se po ránu pořádně nějaké zdravé nekalorické tekutiny, alespoň půl litru skoro najednou a úmyslně se pokusit dosáhnout hraničně sytícího roztažení žaludku, byť i jen na několik minut.
*
Vydatně, ale kvalitativně zdravě snídat.
*
Nemazat nic na chleba. Všechny potraviny, které se mažou, doma vůbec nepřechovávat. Všechno „mazlavé“ je v podstatě čistý tuk, který se po spolknutí ukládá rovnou pod kůži. To platí i pro tzv. „umělé zdravé tuky“, které se dle posledních studií ukázaly jako ty nejškodlivější.
*
Vysokokalorické potraviny, tučné uzeniny, alkohol a jakékoli sladkosti doma preventivně vůbec nemít. Totéž pomůže při odvykání kouření a pití.
*
Nejíst „do foroty“ s pocitem, že je dobré se tady a teď přejíst s vědomím, že to v příštích hodinách nebude z nějakých důvodů možné. Tento bod v rozhovoru s adeptem hubnutí přímo takto formulovat.
*
Doporučit překonat alespoň krátkodobé denní resp. večerní záchvaty hladu a mlsoty s vědomím, že bez jistého minimálního přemáhání a sebeovládání to přece jen nejde.
*
Po každém jídle si vyčistit zuby, jakkoli zní toto „terapeutické doporučení“ banálně. Po jídle zůstávají v ústech nejen zbytky jídla, které se rozkládají a ničí zuby. V ústech zůstává mj. i pachuť, vůbec po ostrém nebo po sladkém. Pachuť, která na „drogu jídlo“ ještě dlouho po jeho příjmu upomíná. Vyčištění zubů po každém jídle (měkkým kartáčkem) vnese do ústní dutiny „neutrální pocit“ jenž nechá jedlíka na jídlo spíše zapomenout.
*
Nekombinovat sacharidy s bílkovinami. Povolit si kombinaci zelenina s masem nebo zelenina s brambory nebo chlebem. Dělená strava má něco do sebe.
*
Snažit se „doživotně“ smířit s celkovým kalorickým příjmem kolem 1400 - 1600 kalorií denně rozdělených na přijatelný rozumný počet denních dávek, jenž může být individuelní.
*
Zvýšit příjem kysaných mléčných produktů, nejlépe s nějakým druhem neslazených křupavých „vloček“. I třeba necelozrnných – skalní makrobiotici nechť prominou.
*
Nahradit chuťové touhy po mase a po ostrém nějakou shora popsanou kombinací s česnekem či cibulí. Zde pozor na doznívající pachuť v ústech, volající po sladké tečce v podobě čokolády apod. Pokud česnek nebo cibule výrazně zvyšují chuť k jídlu, tak toho raději nechat. Naslouchat tělu a svým hříšným chuťovým buňkám, je-li toho člověk schopen.
*
Snažit se vyloučit nejen sladké, ale zcela „zapomenout sladkou chuť“ jako takovou. Tento krok je spojen doslova s životním přerodem. S koncem přísunu sladkostí a sladké chuti v ústech se pro mnoho – i štíhlých - lidí hroutí svět.
*
Samozřejmě přejít na „zdravé potraviny“ bez uzenin, s velkým množstvím nesladkého ovoce, zeleniny a vláknin tak, jak se na tom v jádru shodují všichni dietologové. Ovšem v rámci oněch zhruba 1500 kalorií na den.
*
Jeden den do týdne půst. Pokusit se zůstat 24 hodin jen na tekutinách nebo nejvýše na bílém jogurtu s ovocem. Má to blahodárný vliv, čistí a šetří střeva i kapsu. Pokud ovšem člověk nemá cukrovku, pak samozřejmě ne. Při nejistotě věc prokonzultovat s „rodinným lékařem“, pokud je tento podobné debatě přístupen.
*
Denně držet „pauzu bez jídla“ na alespoň 12 hodin. Klasicky nejíst mezi šestou večer a šestou ráno. Bohatě stačí. Kdo z obézních lidí vydží a překoná záchvat hladu (a především večerní mlsoty) před usnutím, ten má napůl vyhráno. Část cholesterolu se během této pauzy „spálí“, krev se „vyčeří“ a s ní po hladovém probuzení i mysl.
*
Určitě stojí za to zkusit 2x – 3x do měsíce ušní akupunkturu. Mám na mysli klasickou metodu s několika (někdy pracně) nalezenými a předtím dobře vybranými body. Nikoli trvalou jehlu nošenou několik dní nebo týdnů v naději, že kousek kovu v uchu nakonec sám od sebe způsobí zázrak, jakkoli se to prý sem tam výjimečně stane.
*
Zkusit jet jednou do roka na delší (alespoň třítýdenní) dovolenou někam, kde je buď velké horko nebo velká zima. Tam se věnovat nějaké extrémní tělesné činnosti, která ovšem člověka bytostně baví. Může se jednat o pobyt na poušti pod pyramidami nebo o běžkování v Grónsku, výstup na Kilimandžáro, každodenní potápění v teplém moři a podobně. Míněny jsou činnosti provázené intenzivní tělesnou námahou až k pocitu podvečerního tělesného – ale spokojeného, euforického - vyčerpání, v němž zanikne pocit chuti k jídlu, dojde k „nezájmu o jídlo“. Přitom někdy, dokonce proti očekávání „meditujícího klienta“, vznikne pocit, že doma rozkoš přinášející příjem potravy je za daných brutálních podmínek ztrátou času. Jeho tukem zanesené obézní tělo – a především jeho na chuťovkách závislý mozek - si svým způsobem „vzpomene“, že den může být krásný i bez přejídání a bez jídla vůbec a že to, co doma jedl, bylo skutečně přejídáním. Pokud během takového masochistického výletu dotyčný ztratí oněch shora popsaných 17% „předdovolenkové“ výchozí nad-váhy, má možná z 50% vyhráno. Řečeno ležérněji, po zhubnutí toužící obézní jedinec má rozumným způsobem „zkusit jídlo si cíleně znevážit“. Kristus určitě nebyl tlouštík a přesto prý šel dobrovolně snad na 40 dní do pouště, aby meditoval a očistil své ne zrovna zanesené tělo. Shodou okolností je několik týdnů ta doba, po níž lidé bez větší újmy přežijí bez jídla dobrovolnou, úmyslně plánovanou, případně odborně sledovanou na zdraví zaměřenou hladovku.
Tak nějak bych popsal problematiku hubnutí, jak ji znám z praxe praktického lékaře a alternativně medicínského nečínsky orientovaného „poradce“.